Jako malý kluk musel zabíjet, teď pomáhá dětem bez domova

Magazín
africke-deti

„Asi sedmnáctiletý Augustine je usměvavý a strašně milý kluk. Nechce se věřit, že je to bývalý dětský voják a ruce nemá poskvrněné školním inkoustem, ale krví. Kolik lidí zabil si už přesně nepamatuje,“ vypráví Lenka Klicperová, zakladatelka občanského sdružení Femisphera.

Příběh mladého Augustina je jen jedním z mnoha, jež dokazují, jaké hrůzy se dějí v dnešním Kongu. Tato africká země, věčně zmítaná občanskými válkami a nepokoji, je plná ozbrojených jednotek operujících v těžko dostupných pralesech. Vláda si s nimi neví rady. A obyčejní lidé trpí.

V životě Augustina sehrály významnou roli dvě uskupení: Demokratická fronta za osvobození Rwandy a Mayi-Mayi.

Prvně jmenované se označuje zkratkou FDLR a jde o milice Hutuů, kteří přišli z Rwandy po genocidě v roku 1994. V jejich čele nestojí žádná významná osobnost, a tak jsou jejich „ideály“ jen záminkou k nekoordinovanému loupení, vraždění a drancování.

S Mayi-Mayi je to snad ještě horší – patří k nejkrutějším ozbrojencům, kteří v regionu operují. Původně se tímto jménem označovaly provládní odštěpené jednotky, dnes ale již pouze vraždí, rabují a znásilňují.

Když malý Augustine prchal z rodné vesnice Ikingy, kterou zrovna obsazovali Hutuové, dostal se právě k nim. „Sloužil jsem tam jako voják se zbraní v ruce. Do školy jsem v té době nechodil,“ vypráví mladík.

Augustinovi se podařilo ze zajetí uprchnout, avšak Mayi-Mayi po něm pátrali, a tak mu nezbylo nic jiného, než najít pomoc u další z ozbrojených jednotek, tentokráte FDLR. Zdejší plukovník Dominique si z něj udělal pucfleka, sluhu pro všechno.

Protože byl mladý a čistý, dali mu roli šamana. Jako takový se nemohl dotknout žen, a tak přestože jej Hutuové nutili vraždit a rabovat, nikdy nikoho neznásilnil. „Zato mě ale Dominique často posílal shánět ženy pro něj,“ vypráví mladík, „přesto to bylo lepší než u Mayi-Mayi, protože v táboře byla škola, kam jsem mohl chodit.“

Kvůli ozbrojeným skupinám, jichž se Augustine stal nedobrovolně součástí, přišel o oba rodiče. „Jednou přišel za Dominiquem můj otec,“ vzpomíná hoch, „nevím, jak se dozvěděl, že tam jsem. Dominique nechal otce zabít. Viděl jsem na vlastní oči, jak mu dva vojáci zlomili vaz.“

Augustinova matka byla také zavražděna. Stalo se tak při pátrání milice poté, co mladík utekl z tábora. „Vyprávěl mi to jeden můj přítel,“ zachmuří se mladík.

Nějakou dobu zkoušel žít u svého bratrance, pak narazil na sestru Clotilde. Je nejstarší ze všech dětí, o které se dobrá žena stará. „Všechny děti jsou jako mí sourozenci,“ říká Augustine, „když tu sestra není, mám je na starost.“

Na dobu, kterou strávil s vojáky, Augustine nerad vzpomíná. Byla válka, zabíjel… už si nepamatuje, kolik lidí zabil. Na první dva si však vzpomíná velmi dobře.

„Poslali mě sehnat jídlo a já v lese narazil na ženu, která slíbila, že mi něco dá. Bála se. Když jsme přišli k ní domů, začala křičet a přivolala na pomoc dva muže s mačetami,“ vypráví Augustine, „Zastřelil jsem je.“

Dnes se tyhle vzpomínky naštěstí zdají jako jiný život. Teď je mladík v prvním ročníku na střední škole a při troše štěstí ho čekají světlejší zítřky. „Snažím se dokončit školu a chci se naučit pořádně francouzsky a anglicky. Pak bych chtěl pracovat pro nějakou humanitární organizaci a pomáhat lidem.“

Zajímavosti