Zajímavé, jak se člověk někdy nemusí ani pořádně hnout z domu, aby zažil ta největší „cestovatelská“ dobrodružství. Poslední tři měsíce u nás bydlí Nepálka. Jmenuje se Bina Tamang, je jí osmnáct a ještě před dvěma lety byla vesnická holka z hor, co byla nejdál v zaprášeném hlavním městě Káthmándú. Teď spolu cestujeme po Česku a Bina mě bezděky učí vidět naši zemi úplně jinýma očima.

Telefon potichu zavrněl a já celá nedočkavá otevřela textovou zprávu. Za okny ještě byla tma, ale spát jsem nemohla. V indickém Dillí totiž už dávno pařilo slunce a Bina se měla ten den dozvědět, zda dostane Schengenská víza. Ona jediná v to asi věřila, protože český konzul byl milý, usmíval se na ní a – světe div se – vůbec na ni nekřičel.

Nepálská výchova na vesnicích, kde se žije jako u nás před stovkami let, je tvrdá. Jak ve škole, tak doma jsou děti zvyklé na pořádný výprask za sebemenší přestupek. Tak to tam chodilo po staletí a chodí to tam tak dál.

Můžeme se vyhýbat slovům jako „zaostalá“ a „necivilizovaná“ – faktem ale vždy zůstane, že Nepál je jednou ze zemí nejchudších. Bina by bývala nepochopila, kdyby po všech těch slušných slovech, formalitách a „amerických“ úsměvech obdržela zprávu, že vízum prostě nedají.

To já to po několikaměsíčním maratonu po úřadech a utracení celého jmění ještě předtím, než se vůbec žádost o vízum mohla podat, viděla jinak.

Zpráva o Binině příjezdu mě zastihla v polospánku, zato na nohou jsem byla okamžitě. Myslím, že v následující hodině jsem trhla rekord ve využití služeb hromadného nakupování a nakoupila tolik pobytů ve slevě, jako ještě nikdo předtím.

Bylo mi jasné jedno: ať bude ubytování jakkoli levné, pro Binu to bude nevídaný luxus. Dům její rodiny v Nepálu je totiž uplácaný z bláta, zaplněný štiplavým kouřem z ohně a zakrytý kusem vlnitého plechu.

Jsou to dva měsíce, co se s Binou touláme Českem. Jásala na Karlově mostu, Staroměstské náměstí jí vyrazilo dech. Byly jsme na Pražském hradě, v Českém Krumlově, Hluboké i méně turistických místech.

Prošly jsme se po Hradci Králové, Brně a Ústí nad Labem. Podívaly se do přírody Českého Švýcarska a obdivovaly podzemní krásy Punkevních a Bozkovských jeskyní.

Nejvíc ze všeho se nám ale líbilo v Potštejně. Tato malebná vesnice leží v podhůří Orlických hor, při březích Divoké Orlice. Dominuje jí zřícenina středověkého hradu, v jejíž útrobách se prý dodnes skrývá pohádkový poklad. Právě sem míří spousta turistů, nás ale mnohem víc zaujal zámek Potštejn.

V zámeckém apartmá jsme za hříšně výhodnou cenu strávily noc a zahrály si na zámecké paní. Bina byla jako u vytržení a já se jen učila – o tom, jak málo stačí ke štěstí a jak si vážit každé malé radosti.

Prošly jsme se vesnicí a Bina obdivovala každý domek. Ať byl sebemenší a na naše poměry prostší, snila o tom, že jednou takový postaví svým rodičům a přátelům v Nepálu.

Když jsem si na Nepál vzpomněla, připadalo mi to trochu bláhové přání. Ale pak jsem si vybavila Potštejn před pěti lety. Zámek čerstvě koupili noví majitelé, prali se s byrokracií a pohromou v interiérech, kterou za sebou nechali komunističtí odboráři z dob, kdy byl zámek zestátněn.

Tenkrát jsem s novými majiteli dělala rozhovor a oni básnili o tom, jak opraví všechny pokoje a zřídí tu hotel, otevřou park veřejnosti a pro děti udělají expozice Bubákov a Pohádkov plné audiovizuálních efektů.

Ve světle skutečnosti, že jim v té době zrovna nevyšla žádost o grant, to celé vypadalo podobně nemožně jako Binin plán zapracovat na sobě a udělat změnu v Nepálu.

Dnes na Potštejně vše vypadá přesně tak, jak mi to bylo před pěti lety líčeno jako „sen“. Možná ještě líp; je to malý turistický ráj.

Co se Biny týče, ze zakřiknuté holky z nepálských hor je výborná studentka a velká cestovatelka. Stačilo hodně chtít a, pravda, hodně pro svůj sen pracovat.

Ten výlet s Binou na Potštejn pro mě neznamenal ani tak úžasný relax a návštěvu historické památky, jako velké dobrodružství. Snad větší, než všechny předchozí cesty na kraj světa.

Tam jsem totiž pochopila velkou pravdu, která je nejdůležitější na té největší, životní cestě: Všechno jde, když se chce. A já tomu bezezbytku věřím.

Publikováno: 7. 8. 2020