destny-les

Brazílie II: Prales a pláž hippíků

Cestovní kancelář vás nejspíš odveze do Fortalezy, ale abyste nemuseli trávit celou dovolenou ve městě, nabídnou vám řadu fakultativních výletů. Hory Serra de Baturité a pláž Canoe Quebrada byste si neměli nechat ujít.

Naše dovolená v Brazílii trvala dva týdny a přece jenom čtrnáct dní střídavě v hotelovém pokoji, na pláži anebo v některé z městských restauracích je trochu příliš. Vydali jsme se tedy jižním směrem, do malého městečka Guaramiranga.

Z ptačí perspektivy totiž toto místo vypadá kouzelně. Už na mapě nás zaujalo, jak je toto lidské sídlo s citem zasazeno do zelených tropických hor. A rozhodně jsme nebyli zklamaní!

Svatostánek v deštném lese

Skrz vesnici vede široká silnice, kolem jsou naskládány malebné domečky, jejichž linie občas zaběhne dále do svahů. Guaramiranga leží v údolí a protože se po bočních kopcích táhnou domy až k vrcholu, vypadá místo z vrchu jako „obydlený kříž“ uprostřed pustiny.

Nemohli jsme si odpustit návštěvu místního kláštera s menším nádvořím, kterému dominovaly antické sloupy a oblouky. Po studeném kamenu mnoha soch se zde plazily rostliny, jako by nešlo o promyšlenou zahradu, ale dávno zapomenutý sad.

Pravda, zrovna opečovávaný klášter to nebyl, na druhou stranu místní květena je úžasná i bez výrazné snahy „zahradníků“.

Pokud nás klášter s „vnitřní zahradou“ zaujal, pak nás okolí nadchlo. Svah odkloněný od vesnice slouží jako užitková zahrada, takže jsme zde mohli vidět obrovské stromy kešu, keře s exotickým ovocem, chlebovníky, kávu, citrusy… a také prasnici s malými selátky, schovanou před světem v rohu velké betonové ohrady.

Chlebovník – největší na stromě rostoucí ovoce na světě.
Chlebovník – největší na stromě rostoucí ovoce na světě.

Eh, tomu říkáte čokoláda?!

Brazílie je proslulá nejen kávou, ale také kešu oříšky. Možná se to o Brazilcích tak neví, ale když sem přijedete, zjistíte, že lidé je jedí prakticky všude. Řekla bych, že je to taková místní tradiční pochutina. Kešu oříšky zapíjené kokosovým mlékem – a může se jít koukat na fotbal.

Zatímco kešu jsme v Guaramiranga sehnaly vynikající, s čokoládou to bylo horší. Člověk ani nemusí být zvyklý na švýcarské značky, aby TOHLE odmítl jíst.

Po menší svačině (tu čokoládu vážně nedoporučuji) jsme se vydali do skutečných hor. Bohužel, či snad bohudík, se v Serra de Baturité nedá toulat „na vlastní pěst“.

Tyto hory jsou jakýsi malý ostrůvek uprostřed relativně suché pustiny severovýchodního pobřeží Brazílie. Vzhledem k tomu, že v Amazonii se stále ještě drží indiánské kmeny, jejichž život nikdo neprobádal, protože každého bílého dobrodruha, který se k nim vydal, zabili, se vám vyplatí prohlídku deštného lesa učinit právě v Baturité.

Ať žije ekologie!

Les těchto hor mi trochu připomínal park Cocó uprostřed Fortalezy, ale je pravda, že stromy byly vyšší a mohutnější a keře ještě neprostupnější. Tak jsme to vzali po vyznačené vysekané trase, na které mě snad nejvíc ze všeho zaujala „ekologická stezka“.

Problémem zemí třetího světa je bezesporu jejich špinavost. Jenže jak naučit lidi, aby nevyhazovali odpadky, kde je napadne, když se to tak dělalo po staletí? Jak jim vysvětlit, že odhozená PET-láhev nezmizí sama od sebe za pár dní, jako kdysi samy zmizely slupky od kokosových ořechů?

Místní vláda se to snaží řešit vzděláváním, tak jsme se tady v horách setkali se skleněnými „ohrádkami“ s nejrůznějšími plechovkami a láhvemi uvnitř. Všecko napůl rezavé a sklo zdobila cedulka s datem – patrně dnem, kdy sem byla „stezka“ nainstalována.

Canoe Quebrada – zprofanovaný ráj hippie

Chcete na výlet, ale neradi byste se vzdali čvachtání v oceánu? Někdy v 60. letech se po severovýchodním pobřeží Brazílie plavila lodička s partou mladých lidí, kteří věřili v ráj a rozhodli se ho najít. A tak se stalo, že zakotvili na jihovýchod od Fortalezy u krásných oranžových skal, kouzelně kontrastujících s bílím hebkým pískem.

Nebo tak nějak to bylo. Dost možná sem přijeli autobusem a skutečné krásy místa si všimli až po doznění účinků hašiše. Ať tak nebo tak, hnutí hippie objevilo překrásné místo, které se dnes stalo „profláklým“ turistickým rájem – pláž Canoe Quebrada, proslulou kontrastem bílého písku a oranžových skal.

Musím ale říct, že dnes už to tu není to, co to asi kdysi bývalo. Oranžové útesy nejde za stěnou slunečníků skoro ani vidět. Křišťálová voda se mezi nohami cizinců nezdá tak křišťálová a zážitek z bílých písečných dun trochu kazí projíždějící motorkáři.

Na druhou stranu v tom vedru jistě oceníte velikou restauraci, kde se najíte i napijete za přijatelné ceny. Vzpomínku na to, jak tu tenkrát v šedesátých letech bylo krásně, ve vás vyvolá alespoň bílá kresba na oranžovém kameni – hvězda a měsíc, znak hippie.