Čaj o páté? Klidně už ve čtyři!

Asie
cajova-plantaz

Proč se v severní Indii prohání opice po památnících britských králů? Proč jsou na Srí Lance domy z červených cihel a promenády s typicky anglickým pouličním osvětlením? Proč se tu hraje kriket a golf? Odpověď je nasnadě: protože čaj.

Britský čaj o páté je fenomén. V těch nejluxusnějších restauracích Londýna vám ho číšníci v bílých rukavičkách naservírují na stříbrných podnosech. Za pětadvacet liber dostanete hned několik druhů čaje a sušenky.

Oproti tomu indičtí „chaiwala“ – čiperní klučinové s velkou kovovou konví v ruce, na které narazíte ve vlacích, na nádražích, v ulicích, no prostě všude – si za šálek, respektive miniaturní plastový kelímek, neřeknou víc než dvě koruny.

Ani v africké Keni na dědictví svých někdejších kolonizátorů nezapomněli. Zdejší hotely sice často servírují „čaj o páté“ už ve čtyři – ale přece.

Anglické „zelené zlato“

„Náš čaj je nejlepší na světě!“ chlubí se Kusum, prodavačka občerstvení v Happy Valley Tea Estate. Tato plantáž, produkující čaj pro prestižní obchodní dům Harrods v Londýně, je jednou z mnoha v Darjeelingu.

Kusum není daleko od pravdy. Není-li Darjeeling nejlepší čaj na světě, pak je určitě ten nejznámější. Jeho obliby využívají místní obchodníci, kteří ve snaze přilepšit si dovážejí čaj z Nepálu a odjinud, tisknou na něj falešné značky a prodávají jej jako zdejší produkt.

Podle BBC se pod značkou „darjeeling“ ročně prodá asi čtyřicet tisíc tun čaje, přitom zdejší plantáže produkují něco mezi devíti a desíti tunami. Čajový průmysl není jen romantika – je to hlavně byznys.

Nejinak je tomu na nedaleké Srí Lance, další z někdejších britských kolonií. I tady vděčí za založení čajových plantáží Anglii, i tady stále fungují továrny s vybavením starým více než sto let a i tady se na čaji vydělává.

„Muži dělají těžkou práci, ženy sbírají lístky,“ vysvětluje drobná snědá průvodkyně při prohlídce Pedro Tea Estate nedaleko ceylonského městečka Nuwara Eliya, jež si díky koloniálním stavbám a hřišti golfu vysloužilo přezdívku „malá Anglie“.

Dozvídám se, že každá pracovnice denně nasbírá minimálně dvacet kilo čajových lístků, za což dostane něco málo přes padesát korun. Přitom chcete-li si tady pořídit suvenýr – čajový set s šesti padesátigramovými krabičkami – zaplatíte kolem pětistovky!

Pod značkou „darjeeling“ se ročně prodá asi čtyřicet tisíc tun čaje.
Pod značkou „darjeeling“ se ročně prodá asi čtyřicet tisíc tun čaje.

Jsou to právě bývalé britské kolonie, které ovládají čajový průmysl. V roce 2008 předstihla Srí Lanka Keňu a stala se tak druhým největším producentem čaje na světě.

Ročně se tu vyrobí na tři sta třicet milionů kilogramů čaje, který je na světových burzách prodáván za cenu o víc než padesát procent vyšší, než je cena čaje z Indie, dosud největšího producenta.

Čaje ze Srí Lanky se draží na proslulých burzách v Kalkatě i jinde, aby se dostal na evropské stoly – ano, především na ty britské. Angličané jsou svou láskou k černému čaji s mlékem a cukrem proslulí. Snad že jim připomíná dobu, kdy jejich země byla velmocí číslo jedna.

Dobrodružství na konci světa

Ať už člověk popíjí čaj v anglické restauraci, na náměstí v Darjeelingu či v hotelu v Keni, nebo se sune v pomalém vláčku křižujícím zelenavé kopečky Ceylonu pokryté plantážemi a utopené v mlze, musí také britské dobrodruhy obdivovat.

Psal se rok 1829, když důstojníci Grant a kapitán Lloyd objevili na strastiplné cestě severoindickými horami osadu Dorjeling, tedy „Sídlo blesků“. Přijeli tehdy urovnávat politické rozbroje, ale neúprosné slunce spalující bengálskou nížinu je sužovalo natolik, že se před ním rozhodli uprchnout do hor.

I dnes trvá cesta do Darjeelingu několik hodin a je unavující – jede se v džípu po rozvrácené silnici. Těžko si představit, jakou kuráž a fyzičku museli mít tihle Angličani, když se skrz někdejší džungli prodírali po svých!

Jejich odhodlání nepřišlo vniveč: Velká Británie na jejich doporučení město anektovala a dosadila sem jistého doktora Campbella jako správce oblasti. Právě on byl jedním z prvních, kdo zde začal pěstovat čajové keříky. Komerční výroba se rozběhla v roce 1852.

Neméně zajímavý je i příběh Sira Thomase Liptona, jehož jméno dnes zdobí krabičky s čajem v supermarketech po celém světě. Thomas se už zamlada ukázal být schopným obchodníkem: za osmnáct let proměnil prosté rodinné potraviny v Glasgow v národní řetězec o třech stech obchodech.

Doba rozkvětu britských kolonií nahrávala čajovému průmyslu a Lipton tento potenciál brzy rozpoznal. Vydal se na Srí Lanku, kde založil vlastní čajové plantáže, jež produkovaly čaj pro jeho obchody, a tak měl zajištěný odbyt. Slogan čajů Lipton „Z čajových zahrad přímo do konvičky“ dokonce získal ocenění.

Nemusíte tedy cestovat zrovna do Anglie, abyste ochutnali pravý anglický čaj. Britové se v době největší slávy své země postarali, aby se jejich oblíbený nápoj rozšířil takřka do celého světa.

Jejich vliv je patrný v architektuře, v oblékání, ve zvycích i ve stravování. Slazený černý čaj s mlékem, podávaný v porcelánových konvičkách pokaždé, když odbije pátá hodina odpoledne, je jen další kapka…

Jídlo ve světěZajímavosti