Cestování za jídlem I. – Afriko, díky za olivy!

Jídlo ve světě
cestovani-za-jidlem

Když se dívám zpětně na své zážitky z cestování – a že to (bohužel) už často dělám s jakousi nostalgií – většinou se dříve či později doberu k jídlu. U fotek se mi vybaví, co jsme tehdá měli na večeři. Suvenýrům dominuje nádobí: naběračka z cejlonského kokosáku, konvička z Darjeelingu a set keramických mističek z tureckého Avanosu.

Když bych se ale měla podívat zpátky a být k sobě upřímná, nebylo to vždycky, co jsem byla cestovatelským gurmánem. Výlet do ciziny byl pro mě synonymem pro hamburgery a colu – hlavně žádné novinky.

Studentská cestovatelská léta poznamenal lančmít, majka a knackebroty. Labužníkem, co na cestách miluje – ne jenom, ale především – jídlo, jsem se stala až postupně. Všechno to přitom začalo v Maroku.

„Hraješ si na gurmána, ale vždycky si objednáš hranolky,“ smála se mi tenkrát kamarádka. A mě to bodlo u srdce, protože měla pravdu.

Lákalo mě objevovat cizokrajné kuchyně, nahlížet v prostých chajdách do hrnců, v nichž cosi vřelo nad otevřeným ohněm. Když nás turecká babička pozvala na olivy s kozím sýrem, mělo to atmosféru a jedinou nevýhodou pro mě byl fakt, že jsem tenkrát olivy ani aromatické sýry nejedla.

A tak jsem si začala zvykat. Jak se totiž svět otevírá, otevírají se i nové možnosti – pro mě zejména ty gastronomické. Last minute zájezd do Tuniska vyjde na „pár drobných“, takže příští víkend sedět na poušti a pochutnávat si na chlebu pečeném v písku už nezní jako scifi.

Někdo to bere z opačného konce a ušetří na dovolené třeba až na světa kraj díky first minute nabídkám, třeba do Thajska… ale to už je jiný příběh.

Abych se vrátila k tomu Maroku: To právě tam mě naučili jíst. Vlastně tak celkově – ale hlavně pečenou zeleninu a olivy. Ty jsou vůbec v severní Africe a Středomoří naprosto božské! Velké jako vlašské ořechy, zelené a pevné, plný pytlík za nějakých pět korun…

Byť jsme Maroko navštívili v době ramadánu, kdy bylo přes den těžké najít běžné potraviny, natož si pochutnat na specialitě, jídla jsme si nakonec užili až až. Člověk nepotřebuje dlouhou dobu, aby si zvykl na hostiny o mnoha chodech, jež začínají každý den po setmění.

Pokrmem, jež mi navždy zůstane v paměti, je „tažín“. Jedla jsem ho snad stokrát a pokaždé chutnal jinak. Jedná se o maso, zeleninu, koření, olivy (prakticky cokoli), připravené ve speciální hliněné nádobě ve tvaru zvonu.

Na tažín se musí čekat kolem čtyř hodin, ale vyplatí se to. Výhodou je, že seženete-li si potřebnou nádobu, můžete ho připravit kdykoli a kdekoli: prostě vyberte ledničku a dejte to „vařit“!