Nejzajímavější sopky Česka jsou staré až 65 milionů let

Česko
sopka

Ač se to možná na první pohled nezdá, ani v Čechách rozhodně není o sopky nouze. Všechny jsou již naštěstí dávno vyhaslé, ale dodnes představují zajímavé a přitažlivé krajinné dominanty.

Velmi bohatá na pozůstatky sopečné činnosti je zejména oblast severních Čech (konkrétně v pásu lemujícím Krušné hory), ale pozůstatky sopečných těles se vyskytují až u Plzně, Prahy a Pardubic. Odborné diskuze o přesných příčinách a zdroji třetihorní vulkanické aktivity stále pokračují a patrně ještě pár let potrvá, než se odborná veřejnost dobere definitivního stanoviska.

Přesto nějaké výsledky již k dispozici jsou a na jejich základě je možné celý proces alespoň ve zjednodušené formě nastínit. Z chemického složení českých třetihorních sopečných hornin, stejně tak jako dalších třeti­- až čtvrtohorních sopečných oblastí střední a západní Evropy, je zřejmé, že magmata těchto sopek byla produkována ve svrchním plášti.

Je také více než jasné, že sopečná činnost střední a západní Evropy není spojena se subdukcí (tj. podsouvání zemských desek).

Chemické složení vulkanických hornin ale svědčí o tom, že docházelo k částečnému natavení pláště pod litosférickou deskou vlivem výstupu teplejších hornin do oblasti menšího tlaku. Který z hlavních modelů výstupu nahřátých horninových mas v zemském plášti je tedy pro oblast Evropy nejpřijatelnější? Původní myšlenka, že český třetihorní vulkanismus je důsledkem vzniku kontinentálního riftu, byla opuštěna. Geochemická charakteristika vulkanických hornin českých třetihor naznačuje jejich souvislost s horkou skvrnou nebo poukazuje alespoň na fakt, že magmata vznikala z mas plášťových hornin, které se dostaly do menší hloubky, kde mohlo začít jejich částečné tavení. I hypotéza o horké skvrně pod střední Evropou má však vážnou trhlinu.

Horká skvrna je oblast v zemském plášti se stabilní polohou, zatímco litosférická deska nad ní se pohybuje. Horká skvrna, která by tak stála u zrodu Čertových zdí mezi Osečnou a Českým Dubem, by v době počátku vzniku Českého středohoří již byla v oblasti nizozemského pobřeží Severního moře. Podobně i samotné Středohoří by s jednou horkou skvrnou nevystačilo.

Za dobu aktivity Českého středohoří se totiž Evropa posunula natolik, že ona horká skvrna by se mezitím dostala pod německo­-nizozemské pohraničí. Přestože přesný průběh procesů vedoucích ke vzniku velkých porcí magmatu v plášti pod Českým masivem zůstává zahalen tajemstvím, je zřejmé, že z nějakého důvodu došlo k vyklenutí zemského pláště, který se tak mohl začít tavit.

Tlaky až z Afriky

Za vznikem Alp i sopečné činnosti v Česku stojí africká litosférická deska. Český masiv reagoval na tlaky této desky odlišně než Alpy, protože staré horniny konsolidované před zhruba 300 miliony let není možné tak snadno zvrásnit do vysokého pohoří.

Za vznikem Alp i sopečné činnosti v Česku stojí africká litosférická deska.
Za vznikem Alp i sopečné činnosti v Česku stojí africká litosférická deska.

Oblast severně od Alp se místo toho lehce vyklenula a popraskala. Tyto praskliny pak umožnily výstup magmat k zemskému povrchu, a tím pádem i projevy sopečné aktivity. Jak se napětí měnilo, stupňovalo a zase uvolňovalo, otevíraly se a znovu zavíraly trhliny v kůře Českého masivu. Vulkanismus tak v mnoha dílčích etapách doprovázel vývoj Čech během posledních 70 milionů let.

Vulkanologem v Česku

Vulkanologie v Čechách na svůj rozvoj nějakou dobu čekala, ale posledních patnáct let znamenalo významný posun v pochopení vzniku a vývoje mnoha sopek u nás.

Prací vulkanologa v Česku je na starých a vyhaslých sopkách najít stopy a důkazy, které pomohou rekonstruovat charakter a průběh dávné sopečné činnosti. Tato detektivní práce není samoúčelná, protože procesy dokumentované na vyhaslých sopkách se dají srovnávat s procesy na sopkách činných a toto srovnání vede k lepšímu pochopení sopečných procesů. Některé procesy se totiž na stále aktivních sopkách studují velmi obtížně.

Poznejte sopky na vlastní kůži

Lužické hory dostaly své jméno po nejvyšším vrchu jménem Luž/Lausche. V tomto případě je zcela na místě uvádět vedle názvu českého i jméno německé, protože kopec je téměř z jedné poloviny součástí Německé spolkové republiky. Vozem je možné dojet až k chatě Luž, která nabízí občerstvení, jež bude po zdolání špičatého vrchu možná nezbytné.

Od chaty vede na vrchol červená turistická značka. Z druhé, tedy německé strany pak na vrchol stoupá značka zelená. Díky tomu bývá na vrcholku ve dnech s alespoň trochu slušným počasím docela rušno. Přestože se Luž tyčí vskutku důstojně nad okolní krajinou, díky možnosti dostat se až k chatě Luž vozem není převýšení od auta na vrcholek větší než asi 150 m.

Podél pěšiny, která se pěknými obloučky vine k vrcholu, jsou občas drobné výchozy znělce. Na vrcholu potom překvapivě nejsou ruiny hradu, ale ruiny horské chaty. Už s ohledem na výšku Luže je zřejmé, že nejcennější bude výhled přes celé Lužické hory, ale také na pokračování výskytů sopečných kopečků do Německa a na hnědo uhelnou pánev v okolí měst Zittau a Bogatynia.

Zajímavý je tvar Luže. Spolu s Klíčem se od okolních znělcových lakolitů bochníkovitého tvaru poněkud liší. Je dost možné, že Luž nepředstavuje jen pod povrchem vychladlý pecen magmatu – lakolit, ale že se jedná o obnaženou přívodní dráhu znělcové sopky, kterou již dávno odnesl čas a eroze. To je však za současného stavu poznání této oblasti zatím pouhá spekulace.

Zajímavost v okolí: Sopečná činnost je běžně doprovázena zápachem síry, neboť oxidy síry patří mezi sopečné plyny uvolňované z kráterů aktivních vulkánů. Sirný pramen asi 2,4 kilometrů jihozápadně od Luže při silnici z Horní Světlé na Novou Huť nemá s vulkanismem nic společného. On totiž má i se sírou společnou pouze barvu. Žlutavou barvu ovšem způsobují sloučeniny železa. Ty ze zdejší silně železité vody vysrážejí specifické bakterie, které tu žijí.

Mužský v Českém ráji

Vrch Mužský byl postižen těžbou, a proto není problém se i této sopce podívat na „zoubek“. Pěšina vedoucí od silnice míří nejprve na okraj malého opuštěného lůmku, kde se větví a každá ze dvou větví obchází lůmek při cestě na vrchol z jedné strany. Není kam spěchat a před šplháním na samotný vrcholek nebude od věci se trochu pokochat krásou sopečných hornin obnažených ve starém lůmku.

Hned na okraji je odkryv pyroklastických uloženin. Ty jsou tvořené hlavně drobnými úlomky nevesikulovaného čediče a drobnými xenolity křídových sedimentů. Při pohledu na odkrytou skalku s mírným odstupem jsou dobře patrné náznaky zvrstvení sopečného materiálu, který se uklání ve směru od vrcholu Mužského po svahu dolů. To znamená, že Mužský není žádnou přívodní drahou sopky, která by byla odkryta hlubokou selektivní erozí, ale reliktem povrchové části tufového kužele vytvořeného freatomagmatickou erupcí (erupce, u které je síla exploze dána kombinací expanze magmatických plynů a vody (z okolního prostředí) přeměněné na páru.

Pokračující vyvržení magmatu již nebylo doprovázeno explozivní činností a na plyny chudá tavenina vytvořila žílu, jež tufový kužel protnula. Pozůstatkem utuhlé žíly je čedičová skála, která tu byla i předmětem těžby. Na čedičové skále je dobře vidět sloupcová odlučnost, jež je zde uspořádána do milíře. Silné rozpukání a těžba kamene daly vzniknout rozsedlinové jeskyni, která je v pravé části lomu.

Od jeskyně se již dá stoupat po pěšině k vrcholu a vychutnat si rozhled do kraje. Jak již bylo zmíněno v kapitole o časovém vývoji třetihorní sopečné činnosti v Čechách, k hlavní aktivitě v oblasti Českého ráje došlo před zhruba 17 miliony let. I sopka Mužský patří do této hlavní skupiny, se svými 19 miliony let je ale v rámci celé skupiny sopek Českého ráje nejstarší.

Zajímavost v okolí: Tato jeskyně se sice nemůže chlubit krápníkovou výzdobou – čedič totiž není vápenec, nicméně díky vodě, která prosakuje po puklinách ve skále, se tu v zimních měsících objevuje často působivá rampouchová výzdoba.

Jeskyně se v zimních měsících může pochlubit rampouchovou výzdobou.
Jeskyně se v zimních měsících může pochlubit rampouchovou výzdobou.

A nejsou to jen klasické rampouchy visící jako stalaktity od stropu dolů, vyskytují se tu i krásně tvarované ledové stalagmity. Bohužel trvanlivost těchto výtvorů je silně omezena vývojem počasí. To, že rampouchy rostou pokaždé znovu a jinak, má ale výhodu v jejich úžasné proměnlivosti.

Jako korálky na niti

Sopečná činnost v Českém středohoří začala na konci eocénu (ten trval před 56 až 34 miliony lety). Nejdříve docházelo k výlevům láv čedičů bohatých na olivín v poměrně rovném terénu s mokřady a jezery. Právě voda ochlazovala lávové proudy a zchlazené okraje lávy lávové horniny vytvářely vysoké bariéry, které omezovaly rozlévání čedičové lávy do plochy. Čedičové lávy tak vytvářely tělesa o nevídaných tloušťkách (desítky metrů), které zahradily místní říčky a vytvářely další jezera. Četnost jezer a množství důležitých prvků uvolňovaných z láv vedly k bohatému rozvoji života.

Jak si představit vulkány, ze kterých tyto lávy tekly? Nebyly to žádné výrazné sopečné kužely, spíše množství malých vulkánků. Ty mohly být často seřazeny na puklině v zemské kůře jako korálky na niti. Touto puklinou k zemskému povrchu proudilo magma.

Pohádková scenerie Panské skály

Na nejvýchodnějším okraji Českého středohoří, tam, kde toto pohoří přechází do Lužických hor, se nachází vulkanická lokalita bezesporu nejpohádkovější. Kdo by neznal scénu, ve které se král Miroslav s princeznou Krasomilou ukryli před zbrojnoši Půlnočního království za kamenné varhany. Většina znalců českých pohádek asi také ví, že scéna se natáčela na Panské skále u Kamenického Šenova.

Přímo pod Panskou skálou bylo před nedávnem vybudováno parkoviště, ze kterého je to ke kamenným varhanám opravdu jen nepatrný kousíček. Úžasná kulisa kamenných varhan je vlastně dílem lidských rukou, neboť se jedná o pozůstatek těžby čedičových sloupců. Samotné čedičové sloupce jsou pochopitelně produktem chladnutí lávy, ale bez dobývání stavebního kamene by skála nebyla tímto způsobem odkryta a vymodelována.

Sloupce jsou zde orientovány vertikálně, v nejspodnější části se mírně rozbíhají. Jejich uspořádání tak napovídá, že čedičová láva tu vytvořila plochý lávový proud, který mohl vyplňovat mělké údolí.

Utuhlé lávové jezero Radobýl

Ač nevýrazný svou výškou, představuje Radobýl výraznou a zdaleka viditelnou dominantu tyčící se nad Litoměřicemi. Na Radobýl vede žlutá turistická stezka. Radobýl je ze západní strany obnažen opuštěným lomem. Dobývaly se tu čedičové sloupce, které se údajně vozily až do Nizozemska jako odolný materiál pro zpevňování hrází. Naštěstí byla těžba ukončena ve správný okamžik.

Došlo k odkrytí skály, ale silueta kopce zůstala prakticky nepoškozena. Při pozorném pohledu na uspořádání sloupců zpovzdálí je dobře vidět jejich seskupení do milíře nebo do jakéhosi obráceného vějíře. Na základě tohoto uspořádání sloupcové odlučnosti čedičové horniny se předpokládá, že by Radobýl mohl představovat lávové jezero utuhlé v sopečném kráteru.

Co navštívitZajímavosti