Nepál IV: Pokhara aneb Jezero ve stínu Himálaje

AsieDovolená
nepal-dite-jehne

Nezapomenutelné plavby ve vratkých bárkách nabízející výhledy na zasněžené štíty majestátních hor, poklidné hotely schované v zahradách plných květin, pestrobarevné pouliční festivaly, tradiční nepálský daal bhaat (rýže s čočkou), jeskyně plná netopýrů a vodopády s jezírkem, co plní přání – to a mnohem víc je Pokhara, druhé nejvýznamnější město Nepálu, které si však mnozí cestovatelé zamilují víc než Káthmándú.

Cestovat do Pokhary turistickým autobusem by možná bylo o něco příjemnější, než se plahočit místní hromadnou dopravou. Odpustila bych si čekání na nádraží plném smogu a zírajících Nepálců, ušetřila čas a možná by nás ani nezastavili kvůli stávce.

Takzvaná „banda“ je specialitou této země, na kterou nezapomene nikdo, kdo tu strávil trochu delší dobu. Kvůli maoistům, momentálně stojícím v opozici, se čas od času všechno zastaví – a to doslova.

Nejezdí autobusy ani taxíky (vlastně nejezdí nic, co není označené červeným křížem nebo cedulí „jen turisté“) a restaurace, obchody i kina přinejmenším vyhlásí, že mají zavřeno (i když někam se dá dostat zadním vchodem).

Někdy stávka trvá pár hodin, jindy dlouhé dny, při kterých se do ulic vydávají přívrženci maoistů s vlajícími plakáty. O menších incidentech jsem slyšela, ale nikdy nebyla svědkem. Stávky jsem po pár měsících v Nepálu začala brát jako samozřejmost, asi jako zpoždění vlaků Českých drah.

Že se autobus na dvě hodiny jednoduše zastavil, protože „je stávka“, nikoho nevzrušilo ani na cestě do Pokhary.

(Love)story z autobusu

Kdybych jela turistickým autobusem a kdyby nebyla stávka, možná bych ho nikdy nepotkala. Ale že se všechno semlelo zrovna tak, jak se semlelo, všimla jsem si v ušmudlaném obchodu na kraji cesty snad nejhezčího kluka, co jsem v životě viděla.

Měl rozedrané džíny a zaprášené triko, rozcuchané vlasy nedbale svázané gumičkou a přestože jeho tělo hrálo vypracovanými svaly, nemyslím, že vážil víc než pětačtyřicet kilo. Popíjel čaj a kouřil lacinou cigaretu – nejlevnější snídaně, jakou si tu člověk může dopřát.

Koukala jsem na něj a nebyla sto rozeznat, jestli mé pocity jsou lítost nebo láska na první pohled.

Pokhara je mnoha lidmi považována ze nejhezčí nepálské město.
Pokhara je mnoha lidmi považována ze nejhezčí nepálské město.

„Umíš anglicky?“ zeptala jsem se napůl, abych zabila čas, napůl proto, že mě opravdu zajímal. „Ehm?!“ dostalo se mi odpovědi. Jenže to už se objevili moji spolucestující: děti Bina a Sanjay, které jsem do Pokhary brala na výlet.

Původně žáčci v místní vesnické škole, jejichž učitel angličtiny nerozuměl anglicky ani slovo, se po několika týdnech strávených pokusy o konverzaci se mnou ukázali jako dostatečně kvalifikovaní překladatelé.

A tak jsme se o Deepakovi, onom klukovi z chatrče u cesty dozvěděli víc. Pracoval jako „khalasi“, což je jedno z nejstrašnějších povolání, jaká znám.

V nepálských autobusech přeplněných lidmi jezdí krom řidičů mladíci, kteří jsou taková „holka pro všechno“. Vybíhají platit mýtné, nahánějí další cestující, za jízdy šplhají po střeše a vybírají peníze, nakládají a vykládají zavazadla.

Na zastávkách umývají okna a když je někomu špatně, drží ho v náručí vykloněného ze dveří, aby mohl poklidně zvracet a nezdržoval přitom celý autobus. Ostatně už takhle se staví na každém rohu!

Deepakův příběh o tom, jak utekl z domu kvůli rvačce ve škole a jak jako malý kluk přejel Nepál, aby začal dělat tuhle práci a z peněz podporoval brášku, jehož život byl o to těžší poté, co otec zmizel do Indie a matka se provdala za někoho jiného, se neposlouchal dobře.

Když se dostalo na peníze, zaplavila mě vlna bezmoci. Za práci, kterou bych nedělala ani za sto tisíc měsíčně (opravdu ne – v nepálských busech totiž máte konstantní pocit, že jde vážně o život!) dostává v přepočtu asi tisícovku. Pro sebe si nechá jen pár stovek, zbytek jde rodině.

Většinu nocí spí v autobuse – za jízdy nebo na nádraží. Jednou až dvakrát týdně se khalasi hromadně vyspí v ubytovnách a dostanou rýži s trochou masa. To byl jeho život – a přece se usmíval.

Zázraky a splněná přání

Deepak se přidal k nám. Nemůžete žít cizí život, nemůžete spasit svět, ale můžete se inspirovat slovy, která mi zrovna Michael Jackson z walkmana zpíval do uší: „If you wanna make the World a better place, take a look at yourself, then make a change!“ (Když chceš udělat svět lepší, podívej se na sebe a změň se!)

Udělat „zázrak“ pro jednoho kluka z autobusu mě nestálo moc úsilí; soukromé školy jsou v Nepálu (ostatně jako všecko) na naše poměry velmi levné. Za prosbami o další splněná přání jsme pak putovali hned poté, co odbila stávka a autobus se zase vrhl vstříc hrozivým serpentinám.

Až budete na cestě z Káthmándú do Pokhary, neměli byste si nechat ujít zastávku u soutoku řek Trisuli a Marsyangdi. Na druhém břehu se zdvíhá zalesněný hřeben, za nímž se na kopci schovaném za obzorem tyčí snad nejoblíbenější svatostánek v Nepálu, který má prý moc plnit přání.

K chrámu Manakamana Devi rok co rok směřuje přes půl milionu poutníků – ze dvou třetin Nepálci. Ti bohatší spolu s bílými turisty využívají místní moderní lanovku, zbytek se s hinduistickými svatými muži oddanými askezi sápe do šíleného kopce pěšky.

Nerada bych se rouhala, ale musím přiznat, že mi není úplně jasné, v čem se Manakamana liší od ostatních nepálských svatostánků. Zásadní rozdíl vidím právě v jeho popularitě; na přinesení oběti si musíte vystát sáhodlouhou frontu.

Přitom přestože takřka každý Nepálec tu buď byl, nebo navštívit toto místo touží (děti se o něm samy zmínily, aniž bych vytáhla průvodce), nikdo mi nebyl schopný vysvětlit, proč je chrám tak významný a jedinečný. Musela jsem se spokojit s prohlášením, že „prostě je“.

K chrámu Manakamana Devi rok co rok směřuje přes půl milionu poutníků.
K chrámu Manakamana Devi rok co rok směřuje přes půl milionu poutníků.

Jakožto ateistka jsem si odpustila nákup předem nachystaných obětin – kytic afrikánů a karafiátů, sladkostí, kokosu a vonných tyčinek umně naaranžovaných v miskách svinutých z listů.

O splnění tajných přání jsem poprosila až u vodopádu Devi’s Fall v Pokhaře, kde je „kouzelné jezírko“, které plní prosby všem, jež do něj vhodí minci.

Bohužel zatímco jezírko zdobí peníze, vlnící se řeka s úchvatným vodopádem, spadajícím hluboko pod nohy turistů stojících na vyhlídkovém můstku, je plná odpadků: tam plave propíchnutý kopačák, tam zapomenutá bota – a břehy lemují obaly od čokolád, flašky a nános prachu.

Přesto se areálu musí přiznat příjemná atmosféra. Květinová zahrada protkaná zurčící vodou a prašnými cestami působí uprostřed typicky hlučného nepálského města jako oáza klidu.

Jezero, tance a jeskyně

Přeplněné asfaltky, pouliční obchody se zbožím vyskládaným do cest a páchnoucí jídelny jsou jen jedna tvář Pokhary.

Ta druhá – díky které ji turisté milují – je docela jiná: jsou tu pastelově omítnuté domky obehnané zahradami, příjemné hotely, pouliční festivaly s hudbou, tancem a zpěvem a pestrobarevné loďky křižující hladinu jezera Phewa Tal.

Na rozdíl od Káthmándú se Pokhara pyšní dojmem klidu a pohody. Romantická atmosféra vznášející se nad jezerem utopeným v ranním šeru by se dala krájet.

Nasedáme na jednu z bárek a plujeme k ostrovu Tal Barahi, ozdobenému svatostánkem, ke kterému už přijíždějí první nepálští věřící a turisté.

Děti z vesnice v horách, kde vodní plochy nemají, jsou nadšené velikostí jezera (to by mě zajímalo, jak by reagovaly na moře!) a Deepak jim vypráví o jakémsi muži, který čtyřikrát přeplaval z jednoho břehu na druhý.

„To bych zvládla taky!“ chlubím se, ale nikdo z neplavců mi nevěří. Škoda, že je taková zima – předvedla bych jim to.

Na rozdíl od Káthmándú se Pokhara pyšní dojmem klidu a pohody.
Na rozdíl od Káthmándú se Pokhara pyšní dojmem klidu a pohody.

První den nám počasí přeje, a tak z jezera pozorujeme zasněžené vrcholky Himálaje, vykukující nad mraky. Brzy se však zatáhne a hory zmizí v mlze, takže si odpustíme výlet na Sarangkot, místo proslulé úchvatnými výhledy.

Smůlu vynahradí fakt, že v Pokhaře zrovna probíhá pouliční festival, a tak koukáme na vystoupení tradičních tanců a zpěvů. Nepálští obyvatelé jsou směsicí všemožných etnik, z nichž každé má své vlastní zvyky, jazyk a kulturu. Pokharská akce nabízí západnímu turistovi celkem zajímavé srovnání.

Výlet končíme dobrodružnou výpravou do jeskyní. Místními autobusy trvá cesta poměrně dlouho, nicméně moc za ni nezaplatíte. Vstupné do podzemí také není nikterak závratné: jako bílý turista platím v přepočtu pětikačku, Deepaka to vyjde na dvě koruny a za děti dáme korunu na hlavu.

Areály kolem jeskyní jsou udržované, spletité podzemní chodby však nejsou upravené tak, jak jsem zvyklá třeba z Moravského krasu. Žádné vybetonované stezky, zábradlí a osvětlení.

Jednoduše si půjčíte baterku a sápete se mezi rozvrácenými balvany, osaháváte krápníkovou výzdobu (nepřekvapivě z velké části zničenou vandaly), šplháte, kam se vám zlíbí, a nad propastmi doufáte, že vám neuklouzne noha.

V jeskyni Mahendra Gupha čeká svatý muž shrbený nad plápolající svíčkou zahrnutou květinami, který každému příchozímu požehná a červeným práškem mu udělá znamení na čelo – takzvanou „tikku“.

O poznání adrenalinovější je výprava do Chamere Gupha, ne nadarmo přezdívané za „Jeskyni netopýrů“. Pustí vás sem jenom s průvodcem – a vědí proč. Cesta do obrovské podzemní síně, z jejíhož stropu visí tisíce netopýrů, není zdaleka tak hrozná jako cesta ven.

Výstup po příkré skále a protahování se štěrbinami není nic pro tlouštíky nebo slabé povahy. Ani děti ani já se neobejdeme bez pomoci.

Když se škrábu podél jedné ze stěn, celou vahou zavěšená do Deepakova sevření a zcela spoléhající na to, že mě udrží a já do propasti pode mnou prostě nespadnu, znovu si uvědomím, co už vím dávno: když jde do tuhého, peníze nic neznamenají.

V uších mi bezděky zase zazní slova Michaela Jacksona: „If you wanna be my brother, doesn’t matter if you’re black or white.“ (Když chceš být můj bratr, nezáleží na tom, jestli jsi černý nebo bílý.)