Píše se rok 1448. Jiří z Poděbrad dobývá Prahu a prohlašuje se za správce království. Desetiletí nato se stává českým králem. Lid od něj očekává mnoho. Má zemi, vypleněné husitskými vojsky, navrátit blahobyt.

Litice nad Orlicí jsou malebná vesnička, krčící se v područí zalesněných svahů podhůří Orlických hor. Zdejší hrad byl založen už za posledních Přemyslovců a v průběhu let prošel rukama králů Jana Lucemburského i Karla IV.

Největší slávy se mu však dostalo za husitských válek. Tehdy patřil Jiřímu z Poděbrad, byl velkolepě přestavěn a hned několikrát dokázal svou nedobytnost.

Povídá se, že král Jiří chtěl z hradu vybudovat „nový Karlštejn“. Stejně jako Karel IV. zbudoval Karlův Týn, aby do něj uložil korunovační klenoty Svaté říše, chtěl prý Jiří do hradu Litice uschovat poklady české. To se však nikdy neuskutečnilo.

Poutníky vítá v Liticích posmutněle vyhlížející kamenolom. Za ním se vine silnice, z levé strany utnutá strmým kopcem. Svahy protíná pěšinka, která vede až na nádvoří.

Z kdysi majestátního sídla toho moc nezbylo. Jen mohutná věž, zrekonstruovaný palác a ruiny vnějšího opevnění. Zdi, jež dýchají historickou atmosférou, odpočívají pod peřinou zelenavého mechu.

Člověk ani nemusí být obdařen výjimečnou obrazotvorností, aby si dokázal představit, jak to tu za husitů vypadalo. Zdá se, jako by ve vzduchu stále visel těžký pach krve, odkudsi zdálky řinčely meče a řehtali koně. A půda – ta se stále chvěje dusotem koňských kopyt.

Jiří z Poděbrad získal Litice po smrti svého otce, v roce 1427. Hrad byl proměněn v nedobytnou pevnost. Ze země vyrostly pevné zdi vnějšího opevnění, přístupovou cestu oddělil na nejzranitelnějším místě parkán a hluboký příkop s padacím mostem.

Tenkrát také vzniklo vzácné průčelí brány, které je jedním z mála zachovalých dokladů kamenosochařské výzdoby 60. let 15. století. A vůbec nevadí, že autor asi nebyl zrovna profesionál. Hlavně, že vedle jeho majestátu Jiřího z Poděbrad vytesal také sám sebe!

Jiřího známe z dějepisných učebnic jako „husitského krále“. Vládce byl nábožensky smířlivý a budeme-li se držet hesla, že „účel světí prostředky“, můžeme říct, že vše, co dělal, směřovalo k míru.

Avšak později se o slovo přihlásil Matyáš Korvín a hned byl oheň na střeše. Majestátní Litice byly svědkem udatných bitev, dramatických zvratů, vítězství i pokoření. Jejich dějinami protkané zdi chránily Jiřího z Poděbrad desítky let.

Po jeho smrti byla v hradě uložena truhlice s důležitými listinami. Na ní byly čtyři zámky, od nichž měl po jednom klíči každý z Jiřího synů. K cennostem se tedy mohly dostat jen společně.

Jenže žádná sláva netrvá věčně. S tím, jak Litice opustilo dunění kopyt, řehot koní, mohutné výstřely a udatná zvolání, vytratila se také sláva. Pozdější majitelé si těžko přístupný hrad, do jehož pohodlného středu vede jen strmá, křivolaká cesta, neoblíbili.

Výjimkou se stal Mikuláš z Bubna, který chátrající stavbu získal v druhé polovině 16. století. Z Litic učinil rodové sídlo, avšak záhy se dal do výstavby honosných zámků v Doudlebech a Vamberku. Na strohý hrad se brzy zapomnělo. A nebýt rekonstruktérů v 19. a 20. století, byl by snad býval zapomenutý dodnes.

Rozbořená zřícenina, rozkládající se na zalesněném kopci, je ideálním domovem několika strašidel. Nejtajemnější jsou přízraky krásných žen, oděných od hlavy k patě v bílém.

Zjevují se jen jeden den v roce, vždy v poledne a o půlnoci. Na pohled je každá jiná, ale jejich duše jsou si podobné jako vejce vejci. Jedna má vlasy rudé jako oheň, druhá zářivé jako slunce, třetí hnědavé jako koňská hříva a čtvrtá černé jako havraní peří.

Všechny do jedné bývaly zlé a ničemné, holdovaly pomluvám a intrikám, ba když byly v náladě, neváhaly ani krást. Kdysi na hradě Litice sloužily jako klíčnice a povídá se, že si je odtud odnesl ďábel rovnou do pekla.

Dnes se procházejí po hradbách vždy v sudém počtu – po dvou nebo po čtyřech – a navěky hledají dávno ztracený posmrtný klid.

Publikováno: 9. 8. 2019