Červená Lhota – pohádka na ostrově

Česko
cervena-lhota

Když filmaři vybírali místo pro natáčení Pyšné princezny, měli šťastnou ruku. Sáhli po Červené Lhotě, zámečku vskutku pohádkovém, který po staletí krášlí ostrůvek ležící v jednom z nespočtu rybníků Jižních Čech…

Kolem dokola se krajina pokrytá lány polí vlní jako nekonečný oceán. Šumící obilí připomíná šplouchání vln a ostrůvky lesů i roztroušené meze vypadají jako zapomenuté koráby.

Když tudy putujete, zdá se vám, že cesta nemá konce. Zpoza pšenice se vynořují další a další vesnice a přestože se zdá, že ta „vaše“ je už na dohled, pořád vás od ní dělí řada kopečků.

Vysoké nejsou, ale když je sužuje letní slunce a stín je v nedohlednu, jste opravdu rádi, jak to jednou máte za sebou. Na konci výletu se před vámi otevře výhled na sytě červený zámek a hned je jasné, že plahočení stálo za to.

Šlechtické tragédie

Zámek jako z pohádky a vesnice jako malovaná. Málokteré místo je tak romantické jako Červená Lhota, zasazená na ostrov v rybníku se zelenou hladinou, orámovaná travnatým kobercem a vonícími lesy.

Původně, někdy v polovině 14. století, zde stávala tvrz. Až později byla budova proměněna v úchvatný zámek, který je sice skromný co do velikosti, ale jeho interiéry dýchají okázalou patinou.

Přitom život vrchnosti, která zde měla svůj domov, nebyl vždy jednoduchý. Rytíři Janovi, nejvýznamnějšímu členovi rodu Kábů z Rybňan, kteří Lhotu získali kolem roku 1530, zde za morové epidemie zemřelo pět dětí.

Tuto smutnou událost připomíná kaple na návrší nad rybníkem a několik předmětů umístěných v zámecké expozici. Před obrazem s lebkami a dětmi v černých hábitech člověk neví, jestli truchlit nebo se bát.

Interiéry Červené Lhoty dýchají okázalou patinou.
Interiéry Červené Lhoty dýchají okázalou patinou.

Ani pověst tradující se o Červené Lhotě není růžová – a to přesto, že povídá právě o tom, jak zámek získal svou nachovou barvu. Prý tu kdysi ďábel udělal na zeď krvavý kříž, který nešel přetřít, a tak museli šlechtici celou fasádu vymalovat rudě.

A proč že se taková hrůza začala mezi lidmi povídat? Snad že poddaným neuniklo, jak se někdejší majitelé panství hádali a handrkovali, namísto aby byli vděční za to, co jim v podobě pohádkového bohatství seslal Pánbůh na zem.

Sváry a rozepře kvetly mezi dětmi rytíře Jana, které přežily a zámek zdědily: syny Bohuchvalem a Jiřím. Později, za rodiny Rutů, se situace na zámku zklidnila a panství se dokonce rozrostlo o Dírnou a nedalekou Deštnou.

Nicméně poslední z Rutů Bohuslav byl kališník, a tak musel po Bílé Hoře české království opustit. Čas nekonečných válek, jež se prohnaly Evropou a zamávaly s tehdejší církví, byl na spadnutí…

Vrtkavý osud

Naštěstí třicetiletá válka neznamenala pro Červenou Lhotu zdaleka konec. Italský katolický šlechtic Antonio Brucci, který v roce 1621 zámek obsadil, se ukázal být diplomatem a schopným hospodářem.

Kvůli bojům vylidněné panství zachránil před poválečným rabováním a znovu jej obydlel. Bohužel však zemřel bezdětný, a tak po něm připadla Červená Lhota králi a později, roku 1641, Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka.

Za něj byl pohádkový zámeček samá slavnost a zábava! Protože měl tento šlechtic dost peněz a mohl si dovolit bydlet jinde než v zapomenuté stavbičce mezi lesy a rybníky, proměnil Lhotu v příměstský letohrádek, kam panstvo odjíždělo za rozptýlením a odpočinkem.

V běhu dalších staletí se majitelé panství střídali a s Červenou Lhotou to bylo jako na houpačce – jednou dole a jednou nahoře.

Třeba zatímco rod Windischgrätzů, jež zámek získal v roce 1693, region pěkně zadlužil a musel prodat, pozdější majitelé svobodní páni z Gudenusu tu od poloviny 18. století stavěli a zvelebovali.

Jenže vrtkavý osud měl své vlastní plány a rozkvět překazil požárem. Roku 1774 shořely nejspíš všechny hospodářské budovy Červené Lhoty a na svěží vánek slávy se zase muselo čekat.

Významná, ale bohužel smutná událost přišla na konci 18. století, kdy zde po čtyřletém pobytu zemřel hudební skladatel Karl Ditters z Dittersdorfu. „Ve své době byl ještě slavnější než Mozart!“ řekne vám průvodce.

V minulosti se majitelé panství střídali a s Červenou Lhotou to bylo jako na houpačce – jednou dole a jednou nahoře.
V minulosti se majitelé panství střídali a s Červenou Lhotou to bylo jako na houpačce – jednou dole a jednou nahoře.

Až do první světové války se pak Červená Lhota žádné zvláštní pozornosti nedočkala. Majitelé se měnili, statky prodávali a šlechtici pobývali v jiných sídlech, tak na malý zámeček na ostrově neměli dost času.

Paradoxně právě světová válka a radikální změny na mapách Evropy pohádkovému zámku prospěly, protože se sem stáhl – zhrzený a zklamaný – tehdejší majitel panství princ Johann Schönburg-Hartenstein.

Zatímco v době habsburské monarchie nosil nespočet řádů a těšil se významným funkcím, teď byla jeho milovaná vlast v rozkladu a on nechtěl víc, než dožít v ústraní. Vybral si pro to své nejmilejší sídlo – Červenou Lhotu.

Zámek zveleboval a vylepšoval. Zasloužil se o to, že dnes má původní renesanční podobu, protože odstranil novogotické prvky, které přidali jeho předci patrně nepříliš znalí památek a historické architektury.

Rodina Schönburg-Hartensteinů, německých říšských knížat, byla po druhé světové válce z Lhoty vystěhována a zestátněný zámek nakrátko posloužil jako dětská ozdravovna.

Už v roce 1949 jej však zpřístupnili veřejnosti a od té doby se tu s výletníky, romantickými snílky a obdivovateli kultury a umění dveře netrhnou!

Co všechno uvidíte

Prohlídka Červené Lhoty připomíná procházku pohádkou. Vkusně zařízené interiéry jsou jako vystřižené z doby, kdy zde pobývali poslední majitelé panství knížata Schönburg-Hartenstein.

Občas budete mít pocit, že jim narušujete soukromí. Majestátní postele s těžkými nebesy jsou rozestlané, na bohatě zdobených psacích stolech leží rozložená lejstra a rozložitá křesla krášlí sesedlé polštáře. Vypadá to, jako by šlechtická rodina sotva odešla na procházku po okolí – a kdoví, kdy se vrátí…

Hlavní expozici tvoří Zámecké interiéry prvního patra, které jsou zařízeny autentickým mobiliářem tak, jak vypadaly v roce 1910, kdy byla dokončena nejmladší přestavba zámku. Jsou rozděleny na několik částí: reprezentační, společenskou, soukromou a hostinskou.

Pozornost si určitě zaslouží cenná umělecká díla, z nichž nejvíc zaujme portrét ošklivé vévodkyně Markéty Pyskaté – a že tuhle přezdívku nedostala pro nic za nic!

Podkrovní pokoje, do kterých můžete nahlédnout při procházce druhým prohlídkovým okruhem, jsou zařízeny moderněji a ne tak autenticky. Pěkné jsou zdejší dětské pokoje, které se velice přibližují tomu, jak vypadaly v době, kdy si tu hrávaly děti Schönburgů. Součástí podkroví je obrazárna a nově budované zámecké divadélko.

O víkendech v červenci a srpnu je navíc zpřístupněno sklepení.

Když zámek vystavěli, neměl zdaleka červenou barvu. Byl smetanový až bílý a nikoho by asi ani nenapadlo malovat jeho fasádu na křiklavě rudou. Údajně k tomu došlo kvůli smutné události, která se stala kdysi za Kábů z Rybňan – pánů, kteří se mezi sebou pořád handrkovali a hádali.

Manželka jednoho z nich prý byla protestantka, přestože v kraji vládlo katolictví a sami šlechtici jej zde tradičně horlivě vyznávali.

Její muž Gutrama byl dokonce jedním z těch, co den co den klekávali pod křížem a modlili se k Bohu. To Johanku vytáčelo do nepříčetnosti, ale mnoho nesvedla. Teprve když její drahá polovička zemřela, rozhodla se všechno, co připomínalo její katolický fanatismus, vyházet z domu.

Popadla i památný kříž Kábů z Rybňan a chtěla ho hodit z oka do rybníka. Vtom se však stáhla mračna, zablesklo se a zahřmělo a ve dveřích se zčistajasna objevil ďábel. Popadl bezbožnou aristokratku do svých spárů a odnesl ji do pekla.

Ještě předtím však její hlavou třikrát udeřil do fasády zámku a její krví namaloval na zeď kříž. Pozdější majitelé se ho mnohokrát snažili přemalovat, ale on se vždycky následujícího dne ráno objevil znovu.

I přišli na to, že je potřeba vymalovat zámek červeně, aby pekelné znamení nebylo vidět. Rychle tak učinili, zámek se zabarvil rudě a získal příznačné jméno Červená Lhota. Duch bezbožné Johanky tu prý za deštivých nocí dodnes bloudí po chodbách a hledá navěky ztracený klid.

Výlety s dětmi