Potštejn – za loupežnickým pokladem

ČeskoVýlety s dětmi
hrad-potstejn

Sluneční paprsky prosakují mezi tmavými korunami stromů, kloužou po kamenech a zalévají strmou stezku světlem. Z malebného Potštejna, ozdobeného úžasně rekonstruovaným zámkem, stoupá cesta vzhůru ke zříceninám. Tam kdesi stávala majestátní pevnost, jež dobylo jediné vojsko – vojsko samotného Karla IV.

Málokterý hrad se může chlubit tak barvitou historií jako Potštejn. Málokde průvodcům naslouchají v takové tichosti. Jenže příběh, který nám vypravují, je jako vystřižený z pohádkové knihy.

Vystupují v něm loupeživí rytíři a slavní králové. Dějištěm se stává velebný hrad s rozsáhlým panstvím. Vyprávění je o dobyvačných výpravách a hrdinských bitvách, neskutečném pokladu, zašifrovaných znameních, přísně střežených plánech podzemí a tajných chodbách.

Potštejnský poklad skutečně existuje, nicméně klíč k jeho nalezení ještě nikdo nenašel. Dnes je Potštejn pouhou zříceninou, podobně jako například hrad Štramberk. Přesto však stojí za návštěvu.

Úkladné vraždy a krvavá msta

Psal se rok 1197, když krajem táhli vladykové z rodu Drslaviců se svými rodinami, čeládkou, dobytkem a statky, aby se usadili v pohádkové zátoce kolem Divoké Orlice, která snad tehdy měla jiné jméno, ale dělala už tomu dnešnímu čest.

V divých peřejích se rozlévala do břehů, sytila životadárnou vodou lesy, louky i hospodářské plodiny a dopřávala blahobytu zdejším obyvatelům.

Historie však měla s klidným Potštejnem jiné plány. Uchystala mu krvavá léta sváru, jež nevědomky vyvolal Procek V., vnuk Půty z rodu Drslaviců, který dal zdejší hrad vystavět a podle něhož se zřícenina dodnes nazývá.

Málokterý hrad se může chlubit tak barvitou historií jako Potštejn.
Málokterý hrad se může chlubit tak barvitou historií jako Potštejn.

Roku 1310 se Půta odebral do Prahy na sněm zemské šlechty. Mezi ním a jistým Peregrinem Pušem, německým pražským měšťákem, tam došlo k potyčce tak vážné, že Půta byl Peregrinovými kumpány hned při příští návštěvě hlavního města úkladně zamordován.

Půta měl však v té době syna, horkokrevného Mikuláše, jemuž nedala smrt otce spát. Vydal se do Prahy a na oplátku zavraždil Puše. Oko za oko, zub za zub.

Královské sankce a loupeživá banda

Takové móresy nemohl ve své zemi král Jan Lucemburský trpět. Mikuláše uvrhl do vězení, dal mu finanční tresty a nakonec ho poslal na pouť do Říma za spásu Peregrinovy duše.

Když se Půta vrátil, slabý a bez peněz, usadil se na Potštejně a stal se odbojným rytířem. S věrnou osádkou hradu si podmanili okolní tvrze a pevnosti, ve dne v noci střežili cesty, přepadávali kupce, loupili a kradli a za zajatce požadovali výkupné.

Potštejn býval jedním z nejmohutnějších hradů své doby, a to nejen v zemích koruny české, nýbrž v celé Evropě.
Potštejn býval jedním z nejmohutnějších hradů své doby, a to nejen v zemích koruny české, nýbrž v celé Evropě.

To bylo na královskou korunu přespříliš, i vydal se kralevic Karel, budoucí osvícený vládce, jenž se proslavil láskou k diplomacii, na Potštejn.

Snad aby mu cesta lépe ubíhala a s Mikulášem měl snadnější vyjednávání, jela s ním tenkrát silná panská jednota. Hradní zdi povolily panovnickému náporu a Mikuláš našel v potštejnských ruinách smrt.

„Táhl jsem obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému a protože z něj bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem majetníkem hradu jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí,“ psal Karel IV. léta Páně 1339 do vlastního životopisu.

Tajemný kámen a hledači pokladu

Od osudného roku uplynulo korytem Orlice mnoho vody. Hrad byl znovu vystavěn, za Jiřího z Poděbrad odolal náporu husitských vojsk a v době Viléma z Pernštejna vykvetl do nebývalé krásy a slávy – jak obrazně, tak fakticky.

Potštejn se stal jedním z nejmohutnějších hradů své doby nejen v zemích koruny české, nýbrž v celé Evropě. Na úbočích hory se objevily ovocné sady a vinice, malebné okolí vonělo blahem a panství vzkvétalo.

Avšak jak to bývá, čas slávy vystřídal úpadek – to když Vilém zemřel a k moci v kraji se dostali jeho rozmarní příbuzní. Žádnému dalšímu majiteli panství se nepodařilo udržet hrad na výsluní někdejší slávy.

Potštejn se pomalu změnil v chátrající zříceninu. Po celou tu dobu však nezůstal zapomenut. Proslulost široko daleko mu vynášela pověst o loupeživém Mikuláši. Mezi lidmi se dodnes povídá, že odbojný rytíř skryl v hradním sklepení pohádkový poklad.

Mnoho dobrodruhů a snílků se jej pokusilo hledat, ale žádnému nepřálo štěstí. Až v 18. století získal potštejnské panství spolu s ruinou hradu rod Harbuval Chamaré.

Malý Jan Antonín se rád toulal po zdejších kopcích, proháněl se lesy a loukami a obdivoval polorozbořené středověké zdi. Až si jednoho dne všiml, že je v nich zasazený tajemný kámen s latinským nápisem. Samozřejmě že znal povídání o zdejších cenných pokladech a víra v ně mu zůstala do dospělosti.

Tesané úsloví si přeložil jako „Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele.“ Průpovídku si vysvětlil tak, že má hledat na označených místech a konat dobro, pak že mu Bůh vyjde vstříc a on objeví nevídané bohatství.

Byť se rod Chamaré řadí k nejúspěšnějším, které kdy v Potštejně hospodařily, poklad nebyl nalezen doposud. Alois Jirásek se nechal příběhem hraběte Chamaré inspirovat k sepsání románu Poklad. Povídá se, že Mikulášovy naloupené cennosti odpočívají kdesi v podhradí dodnes.

Dosud neprobádaných tajných chodeb je tu bezpočet, ta nejdelší údajně vede až do Litic, někdejší pevnosti vzdálené na pět kilometrů.

Potštejnský poklad skutečně existuje, klíč k jeho nalezení však ještě nikdo nenašel.
Podštejnský poklad skutečně existuje, klíč k jeho nalezení však dosud nikdo nenašel.

Jak že to bylo s tajemným nápisem ve skále? Nachází se na kameni patrně z doby Jiřího z Poděbrad, zasazeném na dnešní místo někdy za Pernštejnů.

Podle všeho je na něm napsána náboženská průpovídka, běžná pro středověké hrady: „Bůh nechť zastraší nepřátele.“

Co je na něm tak zvláštního? Původně patřil nad dveře, okna, vchody. Že by Pernštejnové nedokázali odhalit jeho význam? Nebo prazvláštním umístěním do nároží hradního paláce chtěli skutečně něco naznačit… !?