Hrad Trosky – špetka tajemna

hrad-trosky

Silueta zříceniny Trosky je bezesporu jednou z dominant Českého ráje. Nad malebnou přírodou a množstvím památek drží ochranou ruku dvě věrné strážkyně – Panna a Baba. Už na první pohled působí tajemně. Dvě polorozpadlé věže, tyčící se majestátně nad krajem jako svědkové časů dávno minulých, se staly inspirací pro nejednoho českého malíře a básníka.

Správa hradu prosí všechny, kteří by měli zprávy o tom, jak hrad Trosky vypadal v době těsně po výstavbě, aby ji prostřednictvím internetu či pošty informovali.

Dostupné historické prameny totiž o tom, jak hrad vypadal v době svého vzniku, mlčí. Dnešní generaci se nedochoval žádný spis, žádný obraz nebo rytina, vše shořelo a jediná malba, zachycující tento majestátní hrad v prvních letech existence, byla za třicetileté války ukořistěna Švédy. Tak je dnes obraz patrně někde ve Švédsku, kde někdo těžko tuší, jakou by měl pro místní historiky cenu.

Historie hradu Trosky

Hrad Trosky byl vystaven koncem 14. století. O budoucí podobě hradu rozhodla příroda, tedy přesněji to, jaký terén majitelům nabídla. Hrad bylo třeba směstnat mezi dvě čedičové homole, které ho jednak chránily, a potom také posloužily jako podloží pro stavbu dvou věží, které dnes jako Trosky známe.

Na nižší zavalitější homoli se zvedla mohutná pětiboká věž Baba. Ačkoli byla zpočátku nižší než sousední Panna, dnes je odsud nejkrásnější výhled.

Obdélníková věž, nazvaná Panna podle své nedostupnosti již dávno, je totiž nedostupná i dnes. Vypíná se do značné výše, avšak to dnešnímu návštěvníku není moc platné, protože zub času na ní vykonal své dílo dokonale.

Po smrti prvního majitele hradu stavba vystřídala mnoho vlastnických rukou. Jednomu z majitelů, Otu Bergovi, se podařilo přiřknout pevnosti alespoň na čas pověst nedobytnosti. Přitom se již v době, kdy byly Trosky budovány, začínal mýtus o nedobytnosti hradů pod salvou prvních dělových výstřelů rozplývat.

Ota byl zarytý katolík, a tak není divu, že na sebe upoutal pozornost lidových vojsk, která se pokusila Trosky dobýt – avšak neúspěšně. Hradu se zmocnili záškodníci Šof a Švejkar až o deset let později, zato ovšem neměli s Otou slitování. Majitel byl uvězněn a oba muži se stali zanedlouho pány celého kraje. V roce 1440 hrad odolal nájezdu vojska východočeského landfrýda.

Jenže žádná sláva netrvá věčně. V roce 1455 připadlo celé panství majiteli nedalekého hradu Kost, což pro Trosky znamenalo prakticky konec existence. Netrvalo dlouho a zpola opuštěný hrad byl dobyt královským vojskem. Majitelé se střídali, hrad chátral.

Teprve v 19. století, kdy se k životu probouzel romantismus, upoutala majestátní stavba zájem umělců. Snad právě tehdy se o hrad začali zajímat i historikové a veřejnost.

Dnes jsou Trosky majetkem státu a spravuje je Národní památkový ústav Praha. Zřícenina Trosky je jedním z nejatraktivnějších turistických míst nejen v Českém ráji, ale v celé republice. Návštěvníci z blízka i z daleka přicházejí obdivovat kouzlo zdánlivě dávno zapomenuté historie a dýchat čerstvý vzduch.

Za pěkného počasí lze z věže Baby spatřit Prahu, Mladou Boleslav či Turnov, České středohoří, Lužické a Jizerské hory nebo Krkonoše a samozřejmě velkou část Českého ráje.

Z Trosek můžeme vidět hrad Kost, zámeček Humprecht a pohádkový Jičín. Není divu, že se na základě tohoto výhledu mnoho lidí rozhodne zůstat v Českém ráji o nějaký ten den déle a navštívit další skvosty okolí.

Náš tip: Tajemná jeskyně pod Troskami

Kolem mnohých hradů a zámků se za dlouhá léta existence nashromáždila řada pověstí. Starobylost a zjevná tajemnost Trosek jako by lákala k mytickým vypravováním.

Tomuto nahrává i skalní jeskyně, která se pod hradem nachází. Jde o tajnou chodbu, která obyvatelům hradu zachránila životy za obléhání? Vedou zavalené chodby k podzemnímu jezírku, které bylo za zlých časů zásobárnou vody? Nebo jeskynní chodba vede k železným dveřím, za nimiž je ukryt poklad?

Teorii, že se zde nachází podzemní voda, nasvědčuje fakt, že na zřícenině zatím nebyly nalezeny žádné stopy po studni.

Co se týče pokladu, ohánějí se místní obyvatelé nezvěstností klenotů, které ukořistili loupeživí rytíři Šof a Švejkar. A ani předchozí majitel, který se stal jejich obětí, nebyl muž bez hany. V roce 1415 se podílel na vyloupení Opatovického kláštera – ale kam schoval nakradené cennosti, to už nám dějepisci neprozradili.

V dnešní době se můžeme do vstupních částí jeskyně podívat. Vchod se nachází asi 500 metrů východně od hradu v příkré, skalnaté a zalesněné stráni.

Po třinácti metrech se jeskyně zužuje na 50 cm širokou chodbu, která po dalších dvaceti metrech vyústí ve čtvercovou skalní rozsedlinu, z níž odbočují tři chodby. Dvě jsou zavalené, třetí ústí do prostoru, ve kterém jsou patrné pozůstatky lidské činnosti. Zde se nachází tzv. „podpisová skála“ s vyrytými jmény návštěvníků.

V minulosti jste si zde mohli všimnout mnoha známých jmen, např. podpisu Josefa Jungmanna. Dnes je tento prostor ukončen chodbou, zavalenou pískem. Od dalšího bádání odrazovaly dva prastaré nápisy „Ani o krok dále, sic tvoje smrt.“ a „Tři dni sme blaudily, twa smrt gestli deš dál. P.H. 1848 F.H.“.

Když jsem se minulé léto procházela po Českém ráji (slunce svítilo, ptáci zpívali, svěží vítr mi cuchal vlasy – zkrátka idyla), zaslechla jsem hovor jedné turistky se svojí malou dcerkou.

Holčička ukazovala na siluetu majestátních věží, rýsujících se v dáli, a říkala: „Baba, panna!“ Ptala se maminky, jak dostaly tyhle věže své jméno – a mně to nedalo. Zpomalila jsem krok a s nastraženýma ušima kráčela ke zřícenině sotva dvě stopy před nimi…

Když hrad Trosky získal pán z Bergova, snažil se z něj vybudovat proslulé sídlo všech pánů a knížat. Avšak jednou se stalo, že musel odjet do ciziny, a protože neměl nástupce a paní odjížděla s ním, zavolal si k sobě dvě ženy, které s ním žily – maminku a dceru.

„Slibte mi, že tu budete spravovat Trosky tak dobře jako já,“ povídal jim a jak matka Marie, tak dcera Karolína horlivě přitakávaly. Měly se rády a těšily se na společnou vládu, tak přísahaly pánovi prosperitu kraje a on, důvěřivý a potěšený, odjel.

Zpočátku kraj vzkvétal, obě ženy vládly moudře, dbaly na životy sedláků i rolníků, spravovaly hrad i okolní přírodu. Ale oběma se moc zalíbila přespříliš.

„Proč bych nemohla vládnout sama? Starou Marii nepotřebuji, najdu si nějakého pěkného mládence, vdám se a budu s ním šťastná. Muž mi dokáže jistě lépe radit, než nějaká stará baba!“ myslela si Karolína v tu stejnou chvíli, co uvažovala Marie: „Karolína je mladá a naivní, jistě si brzy najde muže a bude kraji vládnout spolu s ním. Tak přijdu o všechno!“

Ten den se obě ženy pohádaly. Nemohly se shodnout, kdo si zaslouží vládu víc a v koho rukou bude moc lidu prospěšnější. Každá obsadila jednu z věží hradu – Marie se usídlila v té silnější a menší, Karolína v té užší a vyšší.

Obě si přestaly hledět svých povinností, nezajímaly se o chřadnoucí okolní lesy a pole, konflikty mezi vlastním lidem jim nechávaly hlavy chladnými. Z hradu se neozývalo nic víc než neustálé hádky.

Až jednoho dne si Český ráj oddechl. Bylo ticho, křik z obou věží ustal. Muž, který se šel jako první do hradu podívat, nenašel nikoho. Bylo tomu již dlouho, co panstvo i služebnictvo vysídlilo hrad, protože starý pán se nevracel a s mladými panovnicemi nebylo k vydržení. Tajemnější však bylo, že záhadně zmizely i obě ženy.

Kraj začal po čase opět vzkvétat, na hrad se dostávali noví a noví páni a spravovali stavbu i okolí rozumně a dobře. Po hašteřivých ženách zůstalo jen pojmenování věží a občasná meluzína, která se tu a tam prohání kolem hradních zdí, aby připomněla věčné ženské hádky.