Kokořín – hrad v pískovcovém ráji

Česko
kokorin

Pozor, ani s koncem letní sezóny se hradní brány všude nezavírají! Co třeba navštívit Kokořín? Přinášíme zimní pozvánku na výlet, který však můžete absolvovat kdykoli v roce!

Tajemná ruina Kokořína se zdvíhá v zalesněném kraji, posetém bizarními skalními útvary. Pískovec se tu drolí pod nohama, borové jehličí šumí ve větru a holé větve stromů halí bělavý sníh.

Právě v zimě je atmosféra Kokořínska nejúžasnější. Člověk tu má málem pocit, že by měl našlapovat po špičkách, obzvlášť vydá-li se sem v podvečer. Ostatně, co kdyby na těch povídačkách o duchovi divokého jezdce bylo něco pravdy?!

Hrad Kokořín působí víc než tajemně, snad proto, že se z něj mnoho nedochovalo. Jeho stále majestátní, nýbrž zubem času už značně ohlodané zdi vyrůstají z pískovcové skály fazolovitého půdorysu a poměrně přesně ji kopírují.

Dnešní podoba stavby je výsledkem rekonstrukce z počátku 20. století. Tu nechala provést rodina Špačků, která dodnes Kokořín vlastní. Opravy měly ruinám vdechnout trochu majestátu, snad navrátit něco málo z dávno ztraceného lesku.

Nicméně nelze se domnívat, že Špačkovi plánovali na Kokoříně bydlet. Rekonstrukce se nesla v duchu střídmé lucemburské gotiky, ve které byl hrad vystavěn. Zůstal po ní majestátní Kokořín, jež nic neztratil na tajemnosti a magické atmosféře.

Není divu, že zde inspiraci hledali známé osobnosti jako Karel Hynek Mácha nebo Antonín Mánes.

Studna plná lidských kostí

Historie Kokořína je tajemná. O jeho výstavbě toho moc nevíme, nicméně historikové se domnívají, že byl vybudován už ve druhé čtvrtině 14. století, a to jistým Hynkem Berkem z Dubé. První písemná zmínka o stavbě je z roku 1427, kdy Kokořín patřil Aleši Škopkovi z Dubé.

V 15. století se o pohledný hrad, vypínající se na pískovcové skále, strhla mezi šlechtici hádka. Spor, pojatý jako souboj pánů na koních, vymaloval v době rekonstrukce hradu dvorní malíř rodiny Špačků Julius Fischer. Plátno je vystaveno v loveckém předpokoji ve druhém patře.

Sláva Kokořína pohasla brzy. Už v 16. století za Hynka Beřkovského ze Šebířova nahradila funkci hradu nová, pohodlnější gotická tvrz. Roku 1545 uvádí Hynkova dcera Dorota Kokořín jako „pustý“.

Nicméně ačkoli už se na Kokoříně nebydlelo, střídal slavné majitele. Hrad patřil Rudolfu II., jeho bratru Matyášovi, Albrechtu Valdštejnskému i Ferdinandu II.

Oblíbený však příliš nebyl, o čemž svědčí například fakt, že jej Ferdinand III. Po třicetileté válce zařadil mezi hrady „prokleté“, jež bylo zakázáno jakkoli udržovat, nedejbože opravovat.

V následujících staletích se Kokořín dostal do rukou soukromých majitelů, z nichž poslední před komunistickým vyvlastněním byla rodina Špačkova, která vlastní hrad i dnes.

Kokořín je přístupný veřejnosti. návštěvníci si mohou prohlédnout zbytky hradebních zdí, projít se po nádvoří, zavítat do starého i nového paláce a vystoupat na strážní věž.

Do hradu se dostanete po dřevěném mostku, vystavěném v místě, kde kdysi býval most padací.

Kousek odsud se nachází tajemná studna. Při jejím čištění bylo nalezeno několik lidských koster. Kostra mladíka s prostřelenou hlavou je snad identifikovaná, zato pozůstatky ženy, v jejichž blízkosti se našlo několik měděných mincí z počátku 19. století, zůstávají záhadou.

Dosud nevysvětlený je rovněž nález několika lidských těl v hloubce 46 metrů. Někteří fantazírují o tajné chodbě, která měla spojovat studnu s hradem, ale nic, co by její existenci naznačovalo, nebylo objeveno.

Skutečnost umí být fantastičtější než fikce, ale to nic nemění na tom, že záhadné a děsivé historky lidé milují, ať už jsou založeny na pravdě či nikoliv.

Nejinak je tomu u Kokořína. O polorozbořeném hradu, jehož temná silueta nahání za pošmourných nocí hrůzu už zdálky, se toho napovídalo a napsalo mnoho.

Jeden z oblíbených příběhů vypráví o koženém měšci plném zlatavých mincí, který byl nalezen zavěšený na stromě nedaleko hradu. Všimli si ho lesníci, kteří nacházeli stále na tom samém místě na jedné z místních prašných cest peníze.

Byť mince sbírali, stále se objevovaly nové. Teprve po nějakém čase myslivci zjistili, že za silných vánicí padají mince ze zmíněného váčku.

Záhada se zlaťáky se vyřešila, nicméně kdo sem měšec umístil, zůstává tajemstvím. Mnozí se domnívají, že to byl dobrý kokořínský duch, který sice vypadá děsivě, ale srdce má ze zlata.

Jeho temný stín se prý noc co noc prohání na bujném vraníku okolními lesy, doprovázen smečkou jezevčíků s ohnivými jazyky. Lidé mu říkají „divoký lovec“ a na hradě mu prý dělá společnost Bílá paní, která se za úplňku toulává po ochozu věže.

Neméně zajímavá teorie tvrdí, že váček s penězi zůstal na Kokořínsku po loupeživé bandě darebáka Petrovského, která zdejší kraj sužovala v 17. století. Příběh zlodějů je dlouhý a spletitý, každopádně nejzajímavější je jeho konec.

Petrovský byl prý nesmírně ješitný a když se mu jednou nevyvedlo přepadení místního mlýna, rozčílil se tak, že se rozhodl statnému mlynáři pomstít lstí. Převlékl se za bohatého cizince, vylákal do lesa mlynářovu mladou dceru Lidušku a spolu s loupežníky ji odvlekl na Kokořín.

Chtěl jí tu prý useknout ruku a vrátit domů jen za tučné výkupné. Jenže staré bábě, která dělala bandě zlodějů hospodyni, se nevinné dívky zželelo. Večer, když všichni usnuli, vyprostila Lidušku z pout, vybavila ji hrstí hrachu a poslala domů za otcem.

Těžko říct, zda schválně nebo omylem, každopádně dívence hrách po cestě vypadal z kapsy a označil trasu k loupežnickému doupěti. Už dalšího dne se tam vydali mlynářští chasníci, zloděje pobyli a všemu přepadávání a loupení byl na Kokořínsku zase na nějaký čas konec.

Výlety s dětmi