Hrad Houska aneb Kudy do pekla

ČeskoVýlety s dětmi
houska

„Nečekejte, že vám budu vnucovat něco lacině senzačního, bezhlavé rytíře nebo bílé paní,“ uslyšíte od kastelána hradu Houska. V tomhle případě totiž pověsti nejsou potřeba. Mnoho lidí je opravdu přesvědčeno, že se tady skrývá brána do pekla.

Na první pohled je Houska docela obyčejný hrad. Ne, ještě jinak. Jak ji komentoval kolega: připomíná spíš prostý, trochu zchátralý pavlačák. Čtyřkřídlá stavba vyrůstající na pískovcové skále obklopuje nevelké nádvoří obehnané pavlačemi.

Dříve nebyl jiný způsob, jak se dostat z patra do patra, než po dřevěných ochozech zvenčí. Dnes jsou místnosti zrekonstruované, propojené schodišti a zpřístupněné veřejnosti.

Přes vší tajemnost a historii to tu trochu dýchá modernou. Ne však v kapli! To pod ní má být – podle pověstí tradovaných už od 9. století – ukryt vstup do inferna.

Horší než smrt

O tajemné díře do pekelného chřtánu, který se prý nachází kdesi v hlubinách skal pod hradem Houska, vypráví už dobové prameny z roku 878:

…nalezena jest nedaleko díra jedna ve skále, v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi…

Další (ne)vysvětlené záhady hradu Houska

Housecký kastelán Miroslav Konopásek neváhá celému příběhu ještě přidávat na dramatičnosti.

Při prohlídce s podivným jiskřením v očích vypráví pověst o jakémsi odsouzenci na smrt, kterého roku 1594 spustili do tajemné průrvy, aby vypověděl, co tam viděl a slyšel. Slíbili mu, že pokud se k nahlédnutí do pekla odváží, dají mu milost. A protože trestanec neměl co ztratit, podvolil se.

„Jakmile se však v díře octnul, volal úpěnlivě a prosil Boha, aby ho vytáhli, že raději zemře jakoukoli smrtí, než by jen o minutu déle pobyl v místě takové hrůzy,“ vypravuje Konopásek tak přesvědčivě, že se člověku zdá, jako by byl tenkrát u toho, „Když ho chudáka vytáhli nahoru, klepal se jako osika. Vypravoval, jaký příšerný, srdcervoucí křik a sténání slyšel v hloubi pod sebou. Neviděl ničeho, neboť tma byla neproniknutelná a zápach nesnesitelný a omamující.“

Nevysvětlené mdloby

Historka o čertovském obydlí pod hradem se rychle šířila a v průběhu staletí vryla do povědomí veřejnosti. Ďábelskou pověst Housky nijak nezastínil fakt, že byla svého času přísně tajena a o existenci hradu neměli ponětí ani obyvatelé nejbližších vesnic.

Třeba po třicetileté válce zmizela Houska z vojenské mapy – překvapivě na rozdíl od mezí, patníků i větších stromků. V letech 1939 až 1945 jako by se vypařila úplně: „O tom, co se tu dělo, nevíme absolutně nic,“ říká kastelán.

Magičnu obestírajícímu tuto středověkou stavbu ale asi nemohlo nic prospět víc. Od doby, co byl hrad roku 1999 otevřen pro veřejnost, se sem každoročně hrnou zástupy turistů. Vcházejí do prastaré kaple s velkým očekáváním… čeho vlastně?

Kdybych o houseckém pekle nevěděla, možná by mě tu ani nemrazilo v zádech. Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na jejích zdech a spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit.

Teprve pak se si všimnete fresek z přelomu 13. a 14. století, které se řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy.

Teprve pak si uvědomíte poselství obrazů archanděla Michaela bojujícího s drakem a vážícího duše při Posledním soudu.

A teprve pak vám dojde, že tyto fresky nejsou jen cenným svědectvím o výzdobě hradních kaplí v té době, ale i nastíněním životní filozofie.

Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na jejích zdech a spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit.
Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na jejích zdech a spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit.

Každému to tak ale nepřipadá. Jsou tací, které zdejší atmosféra dostane hned – bez ohledu na fresky a jejich odborný výklad. Jak se k povídačkám o vstupu do inferna staví kastelán, jenž bydlí v bývalé hájovně, která je prakticky součástí hradu, a tak je tajemné průrvě neustále nablízku?

„Myslím si, že třeba zlí lidé jsou daleko horší než to, čím je opředena Houska,“ podotýká k otázce, zda se na hradě bojí, „ale je pravda, že někteří se tu necítí zrovna ve své kůži, jiní odsud doslova prchají, stihnou-li to! Opravdu až příliš často se zde lidem dělá nevolno a omdlévají.“

Podivná kaple prý někdy odpuzuje i psy, kteří sem jednoduše odmítají vstoupit. Řemeslníci přiznávají, že se jim tu nepracuje dobře. „A množí se i případy nepovedených či všelijak zkreslených snímků z hradu,“ dodává Konopásek.

Vykonstruované záhady?

V davu ostatních návštěvníků – mezi záblesky fotoaparátů, obklopená šumem diskuzí o práci a plánech na další víkend – mi kaple připadá jako jakákoli jiná historická místnost na jakémkoli jiném hradě.

Když tu s panem Konopáskem osamíme, komentuje to s nadsázkou, ale zároveň potutelným úsměvem ve tváři: „Myslím, že zdejší mocnosti jsou plaché. V přítomnosti většího počtu lidí odcházejí dobrovolně.“

Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je jedinečná a záhadná.
Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je jedinečná a záhadná.

V jednadvacátém století – době počítačů a letů do vesmíru, kdy dávno víme, že Zemi nenese na hřbetu želva a že duchové neexistují (opravdu?) – mi jeho žertování připadá trochu zcestné. Chci informace, ne spekulace.

„To budete mít těžké. Dobové materiály vypovídají o tom, že od 16. století se místní snažili smrdutou díru zasypat, ale marně. Podařilo se to až roku 1615. Dokážete to vysvětlit?“ vrátí mi můj tón i s úroky.

„A jestli se vám do krámu hodí záhada, podívejte na tamtu stěnu nad schodištěm,“ ukazuje směrem k oprýskané malbě, prý datované někam do gotiky, „Je na ní levoruká lučištnice, napůl člověk a zpola zvíře, mířící šípem na člověka. To do této části kontinentu nepatří! Odborníci dosud nedokázali vysvětlit, jaké pohnutky vedli dávného umělce k takovému dílu.“

Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je jedinečná a záhadná. Dříve tu muselo být něco, čeho se lidé báli.

„A to NĚCO neexistovalo vždy, to by se zde nikdo ani nezabydlel,“ doplňuje mě kastelán a přidává další z možností: „vyloučit nemůžeme ani variantu, že se tu lidé MĚLI bát! Tedy alespoň někteří, snad ti nežádoucí. Třeba ten obrázek levoruké kreatury mohl být zamýšlen jako varování, demonstrace nebezpečí. Něco jako ,vyhýbej se tomuhle místu, člověče!‘“

Možná se tu odehrávalo něco, co nebylo pro každé oči – snad proto všechny ty záhady a strašení; někdo mohl jednoduše chtít, aby se lidé Housce obloukem vyhýbali.

Nelidi, mutanti, čertové

Pověst Housky je spjata s ďábly, kteří tu měli vylézat přímo z horoucích pekel. Když příběh trochu modifikujeme, dostaneme jednoduše „nelidi“, mezi které jde snadno zařadit i levorukou lučištnici na obrázku v kapli. Tuto záhadu si vzala na mušku moderní věda a našla „řešení“.

Kvůli zabezpečení vodního zdroje se zde vrtalo do hloubky tři sta metrů a byla objevena radioaktivní voda. Závěry se objevily rychle: na místní působila radioaktivita, někteří zdegenerovali a změnili se v mutanty, tehdejší dobou snadno zaměnitelné čerty.

Netřeba vysvětlovat, proč někdejším spoluobčanům naháněli strach a že skutečnost, že se normálně rodili a nelezli z děr ve skalách, jak se o místních ďáblech traduje, už snadno přetvořila lidová slovesnost.

Pan Konopásek se s tímhle výkladem neztotožňuje: „Řekne se A, ale neřekne se B. Totiž to, že téměř celá naše republika je na radioaktivním podloží a že vrtat tak hluboko se jinde vůbec nemusí! Do Jáchymova (lázně s radioaktivní vodou, pozn. autorky) jsem já osobně jezdil na chalupu deset let a věřte mi, mutanta abyste pohledali! Ani jeden!“

Na otázku, co si myslí o nelidech, kteří měli vystupovat ze skalní průrvy na Housce, odpovídá poněkud vyhýbavě: „Prozatím jsem žádného takového nepotkal, snad je Brána pekelná dosud dostatečně těsná.“

„Anebo ji zdejší Černý mnich hlídá opravdu pečlivě,“ dodávám já. Podle pověstí totiž vstup do pekel na Housce střeží astrální bytost oděná v černém plášti s kápí. Nemá obličej a byť vypadá děsivě, není nebezpečná – pouze dohlíží na to, aby se z hradu nikdo do inferna omylem nezatoulal (a naopak..?).

„Nabízí se analogie se strážci podsvětí, jak je známe třeba z Řecka nebo Egypta,“ upřesňuje Konopásek a dodává, že je třeba přistupovat k literatuře zodpovědně: „někteří autoři třeba hlídače přezdívají za Černého Švéda, což je zas popletení s jinou postavou na Housce – a to loupeživým švédským velitelem Orontem, který tu byl zastřelen po třicetileté válce.“

Mácha svědkem pekla

Příběhu o houseckém pekle přidává na atraktivitě zachovaný dopis Karla Hynka Máchy, který psal 10. srpna 1836 v Praze. Nebo se tomu aspoň dlouhou dobu věřilo.

List, který byl adresován příteli Eduardovi a který popisuje básníkovu noční výpravu na Housku, vyšel roku 1996 v knize Čas hradů v Čechách III od autorů Myslivečka, Koubové a Vrbenské.

Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční, císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor v podzemí. Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju, závanem z hlubin louč zhasla. Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla… Když jsem k sobě přišel, Eduarde, já byl v pekle – nebo v zimničních snách. Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene.“

Dopis Karla Hynka Máchy popisuje osobní zkušenost s houseckou bránou do pekla. Údajně se však jedná o vymyšlený text.
Dopis Karla Hynka Máchy popisuje osobní zkušenost s houseckou bránou do pekla. Údajně se však jedná o vymyšlený text.

Záhadný dopis okamžitě vzbudil pozornost a dodnes ho najdete otištěný takřka v každé publikaci o Housce. Přitom jedna z autorek zmíněné knihy, paní doktorka filozofie Koubová, přiznala, že si Máchův text vymysleli – prý jakožto jedinou mystifikaci v celém díle.

Kastelán Konopásek podotýká, že tak jednoduché to možná nebude: „Na jedné společenské akci na Housce se objevila i paní Vrbenská, spoluautorka té knihy. Když odcházela z hradu, jasně jsme slyšeli, jak říká: ,Bůhví, co to ten Mácha viděl!‘ Všichni na ni koukali s otevřenou pusou.“

Tak jak to bylo a je s dopisem?! Kde je jeho originál Konopásek každopádně netuší.

Stroj času

Jisté je, že Karel Hynek Mácha Housku navštívil, však je na jeho perokresbě z 30. let 19. století. Básníkův dopis Eduardovi se roku 1999 objevil i v Informačním zpravodaji FFC, kde se autor článku Houska: nová fakta a teorie z nich vycházející pouští do ještě odvážnějších spekulací.

Z citací z listu vyvozuje, že se romantický umělec na Housce omylem dostal do stroje času, který sem prý kdysi ukryli Keltové. Odkazuje na článek z Magazínu záhad, který vyšel v roce 1998. Podle něj měli Keltové cosi uloupit z věštírny v Delfách a schovat to na hradě Houska.

Jak se došlo ke stroji času? Právě na tomto záhadném přenašedlu, patrně pocházejícím z Atlantidy, byla založena sláva Delf. Snad se Mácha v podzemí pod hradem ke stroji dostal a nevědomky přenesl do budoucnosti. A jak souvisí český hrad s Kelty?

„Na gotické omítce v Rytířském sálu se zachoval původní keltský ornament. Na první pohled to vypadá jako další záhada, vlastně to ale jen svědčí o tom, co si myslím už dávno: žádný praotec Čech neexistoval a Česko bylo původně součástí Keltiké, pravlasti Keltů. To vysvětluje i to, jak se keltský motiv dostal na hradní zeď. Bezpochyby ho tam umělec vyvedl na popud některého z keltských pěvců, vykladačů, bardů nebo snad druidů. Do dnešních dnů se zachoval díky tomu, že ho ochránila pozdější renesanční omítka.“

Složitější je to s teorií, že Keltové pod hradem něco ukryli. „Cosi zakopaného tu rozhodně je. Důkazem je už jen císařský výnos z doby po třicetileté válce, v němž bylo přikázáno ,zarumovati prostory pod věží ve skále vysekané‘. Navíc pískovec, na němž Houska stojí, je pro podzemní prostory jako stvořený! V neposlední řadě kapacita houseckých sklepů zdaleka nekoresponduje s pozicí takzvaného nedobytného hradu.“

Ale vraťme se ke stroji času. V Máchově dopise čtu:

V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým. Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty neštastníky.

Miroslav Konopásek má pro všechny vidiny objasnění: „Doupata v útesech mohly být paneláky, kostlivci netvoři stožáry vysokého napětí, slepci obyčejní lidé se slunečními brýlemi a Dantovy měchy syčící kloubové autobusy. Nechci ale o ničem přesvědčovat, nic vnucovat! Vždyť Mácha sám přiznává, že než došel na Housku, poseděl v hostinci. A to, že rozhodně žádný abstinent nebyl, je všeobecně známo.“

Kastelán hraje s čerty

Tajemné a záhadné příběhy, ve kterých figuruje Houska, zdaleka nekončí povídačkami o pekle a stroji času. Mnoho pověstí spojuje hrad s nedalekým Bezdězem: pevnosti měly být v minulosti propojeny jakýmsi drátem, prostřednictvím kterého si hradní posádky předávaly zprávy.

Povídá se, že na Housce je z jednoho místa slyšet všechno, co se děje na Bezdězu – a platí to i naopak.

Lidoví vypravěči nezapomínají zmiňovat tajnou podzemní chodbu, která má středověké hrady propojovat, a když se vydáme už docela mimo realitu, nesmíme zapomenout ani na přízrak rytíře Smrtihlava, který prý kdysi po nocích pendloval mezi pevnostmi po koženém mostě.

Buď jak buď, tajuplnou atmosféru už Housce nemůžu upřít ani já. Dávno mi nepřipadá jako obyčejný pavlačák.

Po hodinovém povídání s kastelánem, prohlídce a sestoupení do sklepení, které je pro potěchu návštěvníků změněno ve skutečné „Luciferovo peklo“, musím uznat, že tenhle hrad má něco do sebe. Něco, co ostatní středověké pevnosti nemají.

„Jedna z návštěvnic, která tu s dcerou po domluvě přespala, prý prožila noc hrůzy. Brzy ráno jsme je našli spakované u brány a náramně odsud pospíchaly,“ vypráví Konopásek.

„Byli ale i tací, kteří sem přijeli přenocovat podruhé, potřetí. Chtěli totiž zjistit, jestli je snad za tmy nestraším já sám. V noci jim prý cinkalo krbové nářadí a nemohli se dostat přes dveře, které rozhodně nemají zámek, ani nejdou nijak zaklapnout.“

Sám kastelán přiznává, že někdy, když se třeba vrací do hradu pozdě večer zavřít zapomenuté okno, mívá pocit, že je tam jaksi navíc.

„Není to strach, že by někdo odněkud vyskočil a přepadl mě. Vlastně nevím, jak to správně nazvat,“ svěřuje se a když si nedám pokoj a ptám se na konkrétnosti, usměje se.

„Dobře, dostala jste mě. Dvakrát týdně chodím s čerty hrát karty a oni mě zde za to trpí! Mají rádi čaj s rumem a štrúdl s rozinkami. Ten musí být poctivě posypaný moučkovým cukrem. Hrajeme mariáš o ty drobné, které lidé vhazují do kašny na nádvoří. A ještě něco vám můžu prozradit: z nás lidí mají velkou radost! Říkají, že jsou dnes téměř bez práce, že toho mnoho stihneme i za ně. Že by to oni sami mnohdy nedokázali lépe! Abych řekl pravdu, je mi z toho někdy i smutno.“