Macocha – propast sebevrahů

krapniky

Dříve se jí říkalo jednoduše Propast. Schovávala se v hustých lesích Moravského krasu a abyste se mohli podívat na její dno, museli jste riskovat život. Lákala sebevrahy i odvážné dobrodruhy, kteří s ní chtěli měřit síly. Do dneška v ní našlo smrt na šedesát lidí.

Píše se rok 1669 a dnes turisticky oblíbená Macocha s vyhlídkovými můstky, parkovištěm, lanovkou, restaurací a prodejnou suvenýrů je jen zapomenutá průrva v zemi.

Skoro sto čtyřicet metrů hluboká propast má mezi místními hrůzostrašnou pověst. Nikdo snad ani pořádně neví, kde leží, a přece od výprav do těchto míst každý odrazuje. Až jistý Adamus Dores se rozhodne přiblížit a pokusit dohlédnout na její dno.

Výhled o život

„Bez patrného nebezpečí není tu žádného přístupu, aby bylo možno viděti a očima přehlédnouti tento jícen. Ze strany jižní vyvstává jako pult skalní balvan vyčnívající do jícnu a poskytuje jakousi bezpečnost zvědavému pozorovateli, jenž jest nucen leže na zemi, a to střemhlav dolů, se plaziti, aby na prsou ležel na něm a tím způsobem zhlédnouti a podívati se mohl na nejspodnější části jícnu.“

V 17. století nebylo lehké podívat se na dno Macochy, tím spíš změřit její hloubku. Dores zaznamenal svůj originální způsob, kterým se o to pokusil: hodil do propasti kámen a odříkával Modlitbu páně. Teprve když skončil, uslyšel balvan tříštící se o dno.

Tehdy ještě nikdo netušil, že se na dně 138,4 metrů hluboké Macochy nachází azurové jezírko, které sahá do hloubky dalších minimálně padesáti metrů.

Tak hluboko se alespoň dostali potápěči v roce 2000, kterým postup ztěžovala nejen kalná voda, ale i odpad, který se tu za desetiletí nashromáždil: nánosy hlíny, tlející větve stromů i mrtvá těla.

Systém krasových chodeb, tvořící spodní část jezera, je však tak spletitý, že dodnes nikdo netuší, jak hluboko může jeho skutečné dno být.

Boj s Přírodou

Macocha nedala odvážlivcům spát. Od doby, kdy se Dores plazil po kamenech a riskoval život, jen aby spatřil její dno, neuplynulo ani sto let, když se jiný dobrodruh, brněnský minorita Lazarus Schopper, do jejího jícnu spustil na lanech.

Bylo mu tehdy pětadvacet a celý podnik provedl víceméně v tajnosti, protože tehdejší vrchnost příliš nesouhlasila s tím, že by se měl do propasti spouštět duchovní.

Schopper tenkrát prokázal neuvěřitelnou odvahu, o čemž svědčí i zápis Josefa Mělnického z roku 1772, tedy necelých padesát let po prvním zdárném sestupu na dno Macochy: „Někteří důstojníci dali ujištění, že za páterem budou jistě následovat, ale když propast uviděli, odvahu ztratili.“

Jedni měli kuráže málo, jiní až moc. Brzy poté, co bylo objeveno jezírko na dně propasti, začalo se spekulovat o tom, že jde o vývěr říčky Punkvy, která se tu dostane na zemský povrch, aby se opět ponořila do podzemí a skrz skály si prorazila cestu až do Pustého žlebu.

Právě tady, v kaňonu obklopeném šumícími lesy, ze skály odpradávna vytéká široký potok. Ode dna Macochy to je ani ne půl kilometru, a tak není divu, že se našlo mnoho těch, kteří se rozhodli pokusit do propasti doplavat.

Mnoho dobrodruhů vyrábělo nejrůznější plavidla, na nichž se pak více či méně úspěšně dostávali do temných chodeb vyhloubených tichými vodami.

Roku 1852 se mezi odvážlivci objevil jakýsi vídeňský sportovec, který se rozhodl podniknout výpravu do podzemí pouze v plavkách.

Temná Punkva má celoročně teplotu kolem pěti stupňů celsia a v jezírkách mezi skalami dosahuje hloubky až desíti metrů. Skrz vápenec si razí cestu docela bez hlesu a v naprosté tmě, i když je znám úkaz, kdy se jakoby rozsvěcí sytě zelenou barvou.

Obsah vápníku totiž vodě propůjčuje schopnost pohlcovat červené světlo a o to víc vynikne červená. „Je to jako s oblohou,“ vysvětlují dnešní průvodci návštěvníkům, „atmosféra pohlcuje žluté světlo, a tak lidské oči vnímají inverzní barvu, v tomto případě modrou.“

Buď jak buď, když se onen plavec vydával do podzemí, neměl nejmenší ponětí o tom, co ho čeká. Zdejší chodby nebyly zmapované a krasové útvary měly ještě dlouho čekat na romantická jména.

Vídeňan, známý z dobových zápisů jako „sportovec F.“, přecenil své síly. Nejen, že se mu nepovedlo doplavat na dno Macochy. Z útrob jeskyně ho – vysíleného a prochladlého – musela zachránit zmužilá družka, která výkonu přišla původně jen přihlížet.

Umí být krutá

Tajemná, tichá a přitažlivá – taková je Macocha odnepaměti. Těm, kteří s ní chtějí změřit síly, nabízí buď všechno nebo nic. Zdejší podzemí umí odměnit euforií nad zdolaným cílem; kdo se však přecení, musí zaplatit vysokou cenu, často tu nejvyšší.

V roce 1904 se vytrénovaný štýrský alpinista Hynek Puchem rozhodl dostat na dno propasti bez jakéhokoli horolezeckého vybavení. Tenkrát už byly na vrchu Macochy instalovány dva vyhlídkové můstky, a tak se na jeho výkon přišla podívat dobrá stovka turistů.

„Krev mi stydla v těle, když dospěl kolmé hlubiny,“ popisuje očitý svědek Pucherův pokus o zdolání propasti. „Věděl jsem, že již se musí zřítit dolů, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil kříčku, ten ale povolil a nešťastník se řítil příšernou rychlostí do propasti.“

Hynek Pucher z Judenburka našel na dně Macochy smrt. To, o co se tehdy pokoušel, dodnes nedokázal nikdo.

Vytahovači mrtvol

A přece si Macocha nadále žádá své oběti. Spoutaná vyhlídkovými terasami, zpřístupněná probouranými tunely a zkomercializovaná vybíráním vstupného, stále si zachovává majestát a v očích návštěvníků budí posvátnou hrůzu. Jiným naopak skýtá náruč útěchy.

Už profesor Karel Absolon, jemuž nakonec vděčíme za objevení a zpřístupnění propasti i celého systému Punkevních jeskyní, které se k ní váží, ve své knize Moravský kras napsal: „Předlouhá je řada sebevrahů, kteří hrůzným skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení ze strastí tohoto slzavého údolí.“ Zatím jich bylo napočítáno asi šedesát a každým rokem přibývají další.

Dnes jsou Punkevní jeskyně i s Macochou pod správou státu a každý den se sem hrnou davy turistů. Dokud tomu tak nebylo, tradovalo se ve zdejším kraji podivné povolání: vytahovač mrtvol.

Vždy se našel někdo, kdo byl ochotný spustit se na dno propasti a dopravit roztříštěné tělo nebožtíka jeho pozůstalým, kteří ho pak mohli pohřbít. Karel Absolon znal hned dva: Martina Kalu a Josefa Nejezchleba. O jejich „profesi“ se dozvěděl mnohé a jejich zážitky zaznamenal ve svých dílech.

Vzpomíná například na očité svědectví jistého pana Podružky, který v roce 1888 viděl vytahování mrtvoly Vojtěcha Lassekra, bohatého továrníka, jehož sebevražda způsobila v celém kraji nebývalou senzaci. Ostatky podnikatele byly prý tak roztrhané a zpřelámané, že musely být vytaženy v mlýnském pytli.

Jindy vytahovač vázal nebožtíka přímo k sobě, což dokládá další svědectví: „Odpočinuv si připoutal nebožtíka k sobě prsoma k prsům, aby byli ve stejné výši a zvolal nahoru, aby již táhli.“

Tahle práce vyžadovala nejen silný žaludek, ale i odvahu. Zdolávat na sto čtyřicet metrů hlubokou propast se zátěží nehybného těla bylo velmi nebezpečné.

„Sotva byl několik metrů nad dnem, zřítila se s hromovým rachotem část oné zvětralé skály, o niž mrtvý svými zády zavadil. Než dospěli oba k zmíněnému ostrému hřebenu, smeklo se s nimi lano o skalní štěrbiny, rozhoupalo otáčející se dvojici a několikráte mrštilo jimi o skalní stěny. Odvrátil jsem se od děsného tohoto divadla,“ vzpomíná Podružka.

„Připadali mi oba, mrtvý v objetí živého točící se a houpající se na tenkém, skoro neviditelném laně, jako pavouk s lapenou kořistí. S jásotem uvítali jsme Nejezchleba, když dosáhl můstku, a zprostili jej ihned hrůzného břemene.“

Z děsivosti atrakce

Málokdo, kdo se dnes vydá do Moravského krasu, stane na Horním můstku, pokochá se výhledem do skalnatého jícnu a zamíří do útrob překrásně krasově zdobených Punkevních jeskyní, vůbec tuší, kolika lidem připravila Macocha nezapomenutelné momenty. Propast je tichým svědkem všech neštěstí, jež zapříčinila, i úspěchů, které díky ní mohli badatelé oslavit.

Zmíněný Karel Absolon, fascinován zdejším podzemím, v letech 1920 až 1933 zpřístupnil podzemní tok řeky Punkvy a propojil skalní chodby v okolí Macochy tak, že se ze dna propasti dostanete do Pustého žlebu hned dvěma podzemními cestami: pěšky nebo po vodě v lodičkách.

Profesoru Absolonovi, kterého dnes ne nadarmo mají za vzor takřka všichni zdejší speleologové, se podařilo něco neuvěřitelného: otevřel široké veřejnosti úžasný prohlídkový okruh. A to doslova. Vstup do Punkevních jeskyní leží jen pár metrů od přírodního výtoku, takže tam, kde člověk do podzemí vstoupí suchou nohou, tam ho později vyvrhne azurová Punkva.

Dno propasti se nachází asi v polovině cesty a výhled do tmavého jícnu, nad nímž se klene modrá obloha, je fascinující. Stejně jako příběhy těch, jež s Macochou měřili své síly staletí před námi…