
Hradní vražedkyně: Skvrny v dějinách Čachtic a Karlštejna
Píše se rok 1534. „Čachtická paní“, která se má nechvalně proslavit jako vražedkyně stovek mladých dívek, se narodí až za...
Číst víceZajímavé, jak se člověk někdy nemusí ani pořádně hnout z domu, aby zažil ta největší „cestovatelská“ dobrodružství. Poslední tři měsíce u nás bydlí Nepálka. Jmenuje se Bina Tamang, je jí osmnáct a ještě před dvěma lety byla vesnická holka z hor, co byla nejdál v zaprášeném hlavním městě Káthmándú. Teď spolu cestujeme po Česku a Bina mě bezděky učí vidět naši zemi úplně jinýma očima.
Telefon potichu zavrněl a já celá nedočkavá otevřela textovou zprávu. Za okny ještě byla tma, ale spát jsem nemohla. V indickém Dillí totiž už dávno pařilo slunce a Bina se měla ten den dozvědět, zda dostane Schengenská víza. Ona jediná v to asi věřila, protože český konzul byl milý, usmíval se na ní a – světe div se – vůbec na ni nekřičel.
Nepálská výchova na vesnicích, kde se žije jako u nás před stovkami let, je tvrdá. Jak ve škole, tak doma jsou děti zvyklé na pořádný výprask za sebemenší přestupek. Tak to tam chodilo po staletí a chodí to tam tak dál.
Můžeme se vyhýbat slovům jako „zaostalá“ a „necivilizovaná“ – faktem ale vždy zůstane, že Nepál je jednou ze zemí nejchudších. Bina by bývala nepochopila, kdyby po všech těch slušných slovech, formalitách a „amerických“ úsměvech obdržela zprávu, že vízum prostě nedají.
To já to po několikaměsíčním maratonu po úřadech a utracení celého jmění ještě předtím, než se vůbec žádost o vízum mohla podat, viděla jinak.
Zpráva o Binině příjezdu mě zastihla v polospánku, zato na nohou jsem byla okamžitě. Myslím, že v následující hodině jsem trhla rekord ve využití služeb hromadného nakupování a nakoupila tolik pobytů ve slevě, jako ještě nikdo předtím.
Bylo mi jasné jedno: ať bude ubytování jakkoli levné, pro Binu to bude nevídaný luxus. Dům její rodiny v Nepálu je totiž uplácaný z bláta, zaplněný štiplavým kouřem z ohně a zakrytý kusem vlnitého plechu.
Jsou to dva měsíce, co se s Binou touláme Českem. Jásala na Karlově mostu, Staroměstské náměstí jí vyrazilo dech. Byly jsme na Pražském hradě, v Českém Krumlově, Hluboké i méně turistických místech.
Prošly jsme se po Hradci Králové, Brně a Ústí nad Labem. Podívaly se do přírody Českého Švýcarska a obdivovaly podzemní krásy Punkevních a Bozkovských jeskyní.
Nejvíc ze všeho se nám ale líbilo v Potštejně. Tato malebná vesnice leží v podhůří Orlických hor, při březích Divoké Orlice. Dominuje jí zřícenina středověkého hradu, v jejíž útrobách se prý dodnes skrývá pohádkový poklad. Právě sem míří spousta turistů, nás ale mnohem víc zaujal zámek Potštejn.
V zámeckém apartmá jsme za hříšně výhodnou cenu strávily noc a zahrály si na zámecké paní. Bina byla jako u vytržení a já se jen učila – o tom, jak málo stačí ke štěstí a jak si vážit každé malé radosti.
Prošly jsme se vesnicí a Bina obdivovala každý domek. Ať byl sebemenší a na naše poměry prostší, snila o tom, že jednou takový postaví svým rodičům a přátelům v Nepálu.
Když jsem si na Nepál vzpomněla, připadalo mi to trochu bláhové přání. Ale pak jsem si vybavila Potštejn před pěti lety. Zámek čerstvě koupili noví majitelé, prali se s byrokracií a pohromou v interiérech, kterou za sebou nechali komunističtí odboráři z dob, kdy byl zámek zestátněn.
Tenkrát jsem s novými majiteli dělala rozhovor a oni básnili o tom, jak opraví všechny pokoje a zřídí tu hotel, otevřou park veřejnosti a pro děti udělají expozice Bubákov a Pohádkov plné audiovizuálních efektů.
Ve světle skutečnosti, že jim v té době zrovna nevyšla žádost o grant, to celé vypadalo podobně nemožně jako Binin plán zapracovat na sobě a udělat změnu v Nepálu.
Dnes na Potštejně vše vypadá přesně tak, jak mi to bylo před pěti lety líčeno jako „sen“. Možná ještě líp; je to malý turistický ráj.
Co se Biny týče, ze zakřiknuté holky z nepálských hor je výborná studentka a velká cestovatelka. Stačilo hodně chtít a, pravda, hodně pro svůj sen pracovat.
Ten výlet s Binou na Potštejn pro mě neznamenal ani tak úžasný relax a návštěvu historické památky, jako velké dobrodružství. Snad větší, než všechny předchozí cesty na kraj světa.
Tam jsem totiž pochopila velkou pravdu, která je nejdůležitější na té největší, životní cestě: Všechno jde, když se chce. A já tomu bezezbytku věřím.
Publikováno: 7. 8. 2020
© 2022 iCesty.cz. Všechna práva vyhrazena.
Nakódoval leoslang.cz