Hrad tvoří romantickou dominantu Dubské pahorkatiny, plné krásných pískovcových útvarů. Byl zbudován počátkem 14. století a jeho prvním majitelem se stal Hynek Berka z Dubé. V roce 1823 byly na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy.

Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. I když dnes můžete vidět jenom torzo kdysi majestátního hradu, staré plány napovídají, že šlo o velmi rozsáhlou stavbu. A tady začínají první otazníky.

Hrad Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině a navíc bez dostupného zdroje vody. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč byl vlastně zbudován.

Velmi zajímavý je tento hrad i po architektonické stránce. Stavba je čtvercového půdorysu a na rozdíl od ostatních hradů je zbudován ne tak, aby se bránil proti nájezdníkům a oblehatelům, zkrátka proti nebezpečí přicházejícímu zvenčí, ale naopak tak, aby se co nejlépe střežilo něco, co je uvnitř. Tomu napovídá i rozmístění dnes už neexistujících věží, které byly postaveny ve vnitřním areálu hradu.

Samozřejmě i dnes známe stavby podobného charakteru – totiž věznice se svými strážními stanovišti. Celý „obranný“ systém zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“ svíral jako v kleštích tu část hradu, která se jako jediná zachovala dodnes.

Jedná se o obytnou část, která – jako jediná – nebyla v 17. století zbořena. Její součástí je hradní kaple, která stála v centru celého hradního systému, a jak se zdá, je tím nejdůležitějším místem.

Staré kronikářské zápisy potvrzují výjimečnost Housky. Odedávna zde konali službu nejlepší páni z celé České země. Proč asi tehdejší elita sloužila právě na hradě strategicky tak bezvýznamném?

Kronikáři dále naznačují, že se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Vodítkem by snad mohla být legenda o tom, že ve skále, na níž byl hrad zbudován, vedla průrva až do pekla. Za pojem peklo si můžeme dosadit prakticky cokoliv. Nechme ale promluvit kronikáře Václava Hájka z Libočan:

Slavibor Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek neb Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.

No, tomu už říkám zajímavá zpráva. Je možné, že právě nad touto průrvou byla zbudována hradní kaple. Mimochodem, je zvláštní, že stěny této kaple jsou porostlé lišejníkem a neustále vlhké i za toho nejparnějšího léta, zatímco stěny sousedních místností jsou zcela suché.

Sama kaple je považována za nejpozoruhodnější prostoru hradu. Zaujímá na výšku celé přízemí a první patro. Na východě je uzavřená pěti stranami osmiúhelníku, na západě ji zakončuje tribuna přístupná buď z vnější dřevěné pavlače, nebo točitým schodištěm z dolní části kaple.

Tím nejdůležitějším v kapli je fresková výzdoba, nalezená při opravách hradu v letech 1928-29. Fresky pocházejí s největší pravděpodobností z 30. let 14. století a zachovaly se téměř v původní podobě. Patří jak tematicky, tak výtvarně k nejvýznamnějším památkám ve střední Evropě.

Fresky pokrývají stěny v obdélníkových pásech. Ústředním motivem je obraz ukřižování, v té době nepříliš obvyklý. Na bočních stěnách jsou výjevy ze života Panny Marie. Na stranách lodi jsou proti sobě umístěny dvě velké postavy archanděla Michaela, vůdce nebeského vojska proti padlým andělům, ochránce proti mocnostem zla, a ochranného ducha anděla Izraele, vůdce křesťanských vojsk.

Nad tribunou se tyčí, obklopen postavami světic, svatý Kryštof, legendární mučedník ze třetího století. Další fresky se nacházejí na oblých stěnách schodiště a znázorňují opět boj dobra se zlem. zajímavá je postava bojovníka s obrovským lukem, u nás v té době nepříliš obvyklá.

Vzhledem k zlověstným pověstem, které se vztahují k hradu, nás výzdoba kaple ani příliš nepřekvapuje. Zato je stále naléhavější otázka – co se zde skrývalo, že byl kvůli „tomu“ vybudován celý hrad, navíc střežený elitní posádkou své doby?

Traduje se, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž má být pohřbena spousta „věcí“ a koster „nelidí“. Vodítkem pro vstup do těchto chodeb by mělo být znamení nad dnes už neexistující hradní bránou.

Otázek vyvstává víc než dost. Byl snad hrad Houska spolu s hradní kaplí postaven jako ohromná zátka, která brání vstupu čehosi z „pekla“ na tento svět? Kdo to jsou „nelidé“? Existovala nebo existuje zde „brána“ do jiného světa, jehož obyvatelé jsou od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel – ďáblech a démonech?

Možná se vám zdá, že obavy středověkého člověka do dnešní doby nepatří. Nenechte s mýlit, tajemství hradu je živé až do dnešních dnů a stále jsou lidé, které znepokojuje. Psychotronici v okolí hradu skutečně nalézají cosi, co nazývají bránami či přestupy „kamsi jinam“.

Tomu věřit můžeme, ale nemusíme. Jisté však je, že spoluautor tohoto článku, redaktor Českolipského deníku, napsal v červenci letošního roku krátkou úvahu o zámku Houska i o výše naznačených skutečnostech.

Hned druhý den poté, co zmíněná úvaha vyšla, se objevil v redakci Českolipského deníku velmi podivný člověk. Byl vyšší postavy, vypadal na sedmdesát a pohyboval se velmi vzpřímeně. Zarážející byl jeho propadlý a bledý obličej s velmi světle modrýma očima.

Přestože bylo pořádné vedro (kolem 30 stupňů), měl na hlavě černý klobouk a oblečen byl do černého dlouhého pláště. Vyjadřoval se velmi spisovnou češtinou, jakoby ze staré školy. Působil velmi rozumně a inteligentně. Káral redaktora za zveřejnění onoho článku, za zmínky o podzemí hradu s tím, že jsou to věci, do kterých by se lidé neměli pouštět, že on ví, o čem mluví a že by zveřejnění těchto věcí způsobilo paniku.

Také ho velmi zajímal zdroj, ze kterého novinář svoje informace získal. Nepůsobil nikterak výhružně, spíš varoval jako člověk, který ví více než ti ostatní. Po půlhodině odešel, aniž se představil nebo nějak opodstatnil důvod svého varování.

Ufologové podobné případy znají – že by se jednalo o nějakého „Man in black“ po česku? (Poznámka editora: všechno může být jinak – podívejte se ještě jednou na začátek kapitoly Pohled do tváře synů nebes z úvodního příspěvku tohoto čísla!)

Autoři článku také mluvili s odvážlivcem, který chtěl na Housce přespat. První pokus byl neúspěšný. Brána byla zavřená, začalo se schylovat k bouřce a navíc na něj padl zvláštní pocit strachu, takže od svého úmyslu upustil.

O rok později se pokusil o totéž znovu. Brána byla tentokrát otevřená, ale z ničeho nic se obloha zatáhla těžkými šedivými mraky a začaly ji křižovat blesky, aniž by se dalo do deště. Sotva zmíněný odvážlivec prošel hradní bránou, bezdůvodně se roztřásl po celém těle, začal ho zalévat studený pot a přepadla ho podivná tíseň.

Přestože není žádný bázlivec, uposlechl tohoto zvláštního varování a velmi rychle opustil prostor hradu. Odcházel za iluminace křižujících se blesků a měl nepříjemný pocit, že ho na strmé cestě vedoucí liduprázdnou krajinou sleduje postava v mnišské kápi, která nemá obličej.

Třetí a poslední pokus uskutečnil po zveřejnění onoho článku v Českolipském deníku. Tradičně zatažená obloha ani tíseň našeho hrdinu neodradily, takže pronikl až na nádvoří veřejnosti nepřístupného hradu. Co ho zde okamžitě zarazilo, byli dva mrtví dravci – zřejmě poštolky.

Ptáci nebyli mrtví dlouho, poněvadž jejich těla byla neporušená. Dalšího ptáka – tentokrát havrana – nalezl na schodech uvnitř hradu. Pokud jste zvědaví na děsivé noční zážitky nezvaného návštěvníka, budete zklamáni. Celou noc prospal jako batole a nic zvláštního se mu nepřihodilo.

Vraťme se však na chvíli k mrtvým ptákům. Kdo nebo co je zabilo, sice nevíme, ale v souvislostech, které jsme naznačili, vyznívá tento nález více než zlověstně. Snad to mělo být varování. Například v oblastech rumunské Transylvánie přežívá zvyk přibíjet části šelem (vlčí či medvědí tlamy nebo tlapy) na vrata jako ochranu před zlem. Není divu, když ve své historii měli Vlada Drákulu, jehož dvůr sídlil v nynějším historickém centru Bukurešti. Milovníci temných záhad toto místo musí navštívit.

Možná s tímto rituálem souvisí i mrtvé poštolky. Má snad někdo mezi obyvateli žijícími v podhradí Housky povědomost o zlu vycházejícím zevnitř hradu a snaží se proti němu bránit vlastními svéráznými prostředky poté, co byl hrad svými strážci nadobro opuštěn?

Zatím nejčerstvější zpráva stará jen pár měsíců se týká výpovědi dělníka, podílejícího se na rekonstrukčních pracích, které na Housce probíhají. Z ničeho nic uslyšel podivné hlasy, které vycházely z kaple a začal se cítit velice podivně. Když se pokusil porozumět oněm hlasům, jediné, co pochytil, bylo slovo „seraf“. Když nahlédl do kaple, byla prázdná…

Publikováno: 21. 1. 2021