Krym – dovolená na pár dní…

krym-2

Utahané vlaky, pobřeží poseté lidmi a odpadky, jeřáby na obzoru. To je Krym, sen každého zazobaného ruského rekreanta. A taky úchvatné hory, do kterých vás však často nepustí.

Pobřeží Krymu, autonomní republiky v rámci Ukrajiny, si žije vlastním životem. Oproti zbytku země (alespoň těch částí, které jsme viděli), působí luxusně a nabubřele. Především: je tu nesrovnatelně dráž.

Ostatně právě sem se v sezóně valí davy ruských turistů na dovolenou u moře. A tak se ceny pouličního občerstvení, coly a suvenýrů šplhají do výšek, které by člověka nepřekvapily ani u nás.

Letní dovolená na Krymu

Na Ruskou riviéru, jak je (celkem příznačně) nazýváno krymské pobřeží, přijíždíme brzy ráno. Subtropické pásmo, široké asi deset kilometrů, je poseto letovisky, hotely, restauracemi a kempy.

Na Ukrajince tu moc často nenarazíte. Žije jich tu o polovinu méně než Rusů. Původních Krymských Tatarů je ještě méně – 13 %.

Zpočátku jsme pobřežím Krymu nadšení. I když musím přiznat, že ten dojem je možná zkreslený – není to dlouho, co jsme opustili pláže průmyslového Mariupolu, a ve srovnání s nimi by se jako „ráj“ jevilo kdeco.

Pláže, moře, hudba, trhy se suvenýry a občerstvením. Není divu, že si krymská letoviska už v 19. století oblíbili příslušníci vyšších ruských společenských vrstev pro dovolenou na Krymu, carskou rodinu nevyjímaje.

Kolem revoluce se vše obrátilo a na Krym se vydali rekreovat dělníci a pionýři. Avšak netrvalo dlouho a luxusní vily obydleli hlavně straničtí funkcionáři a papaláši.

Krymská letoviska si už v 19. století oblíbili příslušníci vyšších ruských společenských vrstev.
Krymská letoviska si už v 19. století oblíbili příslušníci vyšších ruských společenských vrstev.

Nebýt všudypřítomného nepořádku, byl by Krym přepychovým místem pro letní dovolenou. Kousek od přeplněné pláže, na níž se krom opalujících se Rusů válí odpadky, je černočerná trať. Příkop kolem zdobí hromady PET-lahví, papírových i plastových obalů a zbytků jídel.

A moře? I když pominu, že v něm tu a tam plave igelitový sáček, stejně se mi do něj nechce. Voda není nejčistší a pláž praská ve švech.

Není všechno zlato, co se třpytí

Po příjezdu na Krym jsme se ocitli ve Feodosiji. Spolu s Jaltou a Aluštou patří mezi zdejší nejznámější letoviska.

Má tu (ne)výhodu, že je na turisty připravené. To, co potřebujete, lehce seženete na každém rohu. Pohledy, poštu, restauraci, cukrárnu, obchodní dům. Samozřejmě si musíte připlatit, ale ceny jsou srovnatelné s našimi.

Už feodosijské nádraží stojí za povšimnutí. Patrně historická budova je nově omítnutá. Ostatně jako všude na Ukrajině. V jakémsi cestopise jsem se dočetla, že je to jen „atrakce pro cizince“. Něco na tom bude.

Ať jsme se ocitli kdekoli, nestačili jsme se kráse nádražních budov divit. Paradoxně tu neexistuje špína, ba ani prach. Všechno je upravené a čisté, ve větších městech blikají elektronické informační tabule.

Zcela objektivně: ukrajinská nádraží se s těmi našimi nedají srovnávat! Horší to je, když se zajdete podívat k někomu domů.

Feodosija je plná zajímavých historických budov, ostře kontrastujících se zaneřáděnými ulicemi a skromnými domy místních. Záchod v budce na zahradě, improvizovaná sprcha v krpálku za domem a staletá střecha pochybného těsnění – to všechno je na Ukrajině normální.

Co se týče feodosijských pamětihodností, za pozornost určitě stojí místní mešita, do jejíchž interiérů se dá nahlédnout oknem.

Zapovězený kraj a pomalé vlaky

Nedaleko Feodosije se rozkládá přírodní rezervace. Romanticky založení rekreanti, kteří dávají přednost klidu před halasnou zábavou, putují z centra města právě sem.

Autobusy, směřující z Feodosije podél pobřeží, jezdí každých deset minut. Turisté se do nich skládají v ještě mokrých plavkách, vyskakují o pár kilometrů dál a zas se vrhají do moře. Chvíli mi to vrtá hlavou: co je na odlehlejších místech lepší? Špinavo je všude stejně – ve městě i na venkově, na zemi i ve vodě.

Jak zabrousíme z města trochu dál, mám jasno. Překrásné hory a skalní útesy, vyrůstající ze zeleného podrostu, nám vyrazí dech. Tak takhle vypadá „panenská ukrajinská příroda“, o které tolik píšou v průvodcích, a my na ni od Zakarpatí ne a ne narazit.

Přes veškerou únavu jsme z autobusu doslova vyběhli. Radost ze zelenajících se úbočí spadajících do modravého moře však nemá trvat dlouho…

Ještě než stihnu udělat první snímek, už si to k nám žene muž v uniformě. Prý co tu děláme a kde máme povolení. Nestačíme se divit. Na Ukrajině se zkrátka do přírodních rezervací nesmí! Prý se musíte nahlásit, přidat k organizované skupině, předložit doporučení…

Snad to má ochránit zdejší přírodu. Jenže co je to za systém, když nás nenechají lesem ani projít, zatímco kousek za hranicemi chráněného území může tlupa rekreantů beztrestně nechat horu vypitých lahví s pár plechovkami navrch?!

Ukrajinu opouštíme trochu znechucení. Na rozčarování jen přidává zdejší železniční systém. Je nutné mít místenku na celou dobu cesty a nikoho tu ještě nenapadlo, že v průběhu by se dala střídat sedadla. A tak i kdyby dané místo bylo obsazené na jediný kilometr z trasy, kterou chcete jet, do vlaku vás jednoduše nepustí.

Poloprázdné vagóny se tak šinou krajem, zatímco nešťastníci bez lístků čekají celé dny, než se nějaké místo uvolní na celou plánovanou cestu. Navíc rychlíky nejezdí z Krymu přímo na Lvov, ale objíždějí celou Ukrajinu – tak, jak jsme jeli předchozích dvacet dní!

Autobusy na tom nejsou o moc lépe, a tak místo plánovaných dvou dní strávíme na cestě pracovní týden. Ale co, jiný kraj, jiný mrav!

Oproti zbytku země Krym působí luxusním dojmem.
Oproti zbytku země Krym působí luxusním dojmem.

A ať už máme na ukrajinské poměry vzpomínky jakékoli, z mysli nevymažeme ani fascinující dobrotu a nezištnost spousty lidí, které jsme po cestě potkali, krásnou krymskou přírodu a hlavně – perfektní nádraží! 😉

Fakta o Krymu

Krymský poloostrov je autonomní republika, existující v rámci Ukrajiny. Od kontinentální Evropy jej dělí Perekopská šíje a od Ruska Kerčský průliv. Jeho západní a jižní břehy omývá Černé moře, z východu je obklopen mořem Azovským.

Asi pětadvacet tisíc čtverečních kilometrů, na kterých Krym leží, je z velké části pokryto poli, původně stepí a lesostepí.

Neširoký pruh, táhnoucí se podél pobřeží, vykazuje typicky subtropické rysy. Jsou tu písečné a oblázkové pláže, strmé útesy a hlavně moře (v průvodcích se dočtete, že „azurově modré“, ale co jsme viděli, nemůžeme než nesouhlasit).

Z historie Krymu

Jako první žili na území Krymského poloostrova divocí Taurové. V 7. století př. n. l. kolonizovali subtropický jih Krymu Řekové. Na území dnešní Kerče a Sevastopolu vznikla starověká města.

O asi deset století později se řecké osady spojily a vzniklo takzvané Bosporské království.

Ve středověku si Krymský poloostrov rozdělilo několik vládců. Jih byl pod nadvládou Byzantské říše a rostly zde obchodní osady Janovanů. Severní část Krymu drželi v rukou turkotatarští kočovníci. V roce 1243 vpadli na Krym Tataři a území připadlo Zlaté hordě.

Později, v 15. století, vznikl samostatný Krymský chanát, který v roce 1783 anektovala ruská carevna Kateřina Veliká ke své říši. V polovině 19. století sužovala poloostrov krymská válka a další období bojů na sebe nenechalo dlouho čekat.

Roku 1918 zde vypukla občanská válka, která trvala dlouhých sedm let. K Ruské sovětské federativní socialistické republice bylo území Krymu připojeno v roce 1921.

Po druhé světové válce, za níž krymské obyvatele sužovali Němci, kteří území zabrali, přikázal Stalin deportovat Krymské Tatary do střední Asie.

Po polovině 20. století byl Krym v rámci SSSR přičleněn k Ukrajině, takže když Ukrajina získala samostatnost, stal se Krymský poloostrov její součástí.

V 80. letech se sem začali vracet původní obyvatelé – Tataři. V současnosti Krym de jure náleží k Ukrajině, de facto k Rusku.