mostar

Mostar – svět tichých protikladů

„Jugoška“ byla vždycky in. Za minulého režimu bylo podívat se tam k „móři“ univerzálním snem. Dnes je to pěkná řádka let, co Chorvatsko trhá rekordy v počtu českých rekreantů na metr čtvereční pláže – a jak vypadá klasická „pobytovka“ ve stanu pod borovicemi ví asi každý z nás, ať už z vlastní zkušenosti, nebo z nějaké parodické komedie.

Nicméně byla by chyba domnívat se, že bývalá Jugoslávie má co nabídnout jen „plážomilům“ a vyznavačům řízků v alobalu. Co se týče gastronomie, netřeba říkat více než… pršut. Kdo ví, ví. Kdo neví, měl by poznat.

Balkánská sušená šunka je spolu se zdejšími sýry a víny považována za delikatesní speciality po celém světě. Také cestovatelé (rozuměj „dobrodruzi“) si zde přijdou na své.

Osobně vzpomínám na dovolenou v Chorvatsku před pár lety jako na jednu z těch „cestovatelsky“ nejvydařenějších – přitom šlo o klasický zájezd s cestovní kanceláří.

Ostatně to je na Chorvatsku to nejlepší: za pár tisíc se sem můžete dopravit i pohodlně ubytovat a poté podnikat poznávací zájezdy do okolí: zájezd do Černé hory, víkend v Bosně, nebo (pro ty odvážnější) na skok do Albánie. Jak je libo.

Já zvolila Mostar. Město zdobící hornatou krajinu jihozápadní Hercegoviny je dnes jako vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci. Přitom to není tak dávno, co zde zuřila občanská válka. Mešity i kostely byly srovnány se zemí a azurové vody Neretvy pohřbily také symbol města – Stari most ze 16. století.

Turisté, kteří do Mostaru zavítali roku 1985, psali:

Tenkrát jsme seděli v miniaturní kavárně přilepené k věži Halebija na západní straně mostu a pili z malých porcelánových šálků silnou kávu servírovanou po turecku v konvičce džezvě. Z výšky jsme pozorovali stovky turistů, klopýtajících po ohlazených kamenech přes schůdky starého mostu… Výhled na město byl jedinečný, ozdobený vertikálami vysokých, štíhlých minaretů.

Vydá-li se člověk do Mostaru dnes, udělá na něj město podobný dojem. Zdá se, jako by se tu čas zastavil.

Pohádkově malebná zákoutí, křivolaké uličky obklopené historickými domky, kavárny vonící silnou a sladkou kávu, restaurace s terasami plnými květin a stánkaři rozkládající své zboží daleko do ulic tak, že se turista jen těžko proplete, aniž by něco koupil – to je dnešní Mostar.

Rozvíjející se cestovní ruch městu na koloritu neubírá. Stále tu dostanete zlaté a stříbrné šperky místních kovotepců, tradiční čajové konvičky a zdobené skleničky i kožešiny.

Na život a na smrt – za pár drobných

Dominantou Mostaru je Stari most, respektive Stará ćuprija. Most, který spojoval břehy řeky Neretvy od roku 1566, kdy zdejšímu kraji vládl Sülejmán Nádherný, dal v podstatě jméno celému městu. Výraz „Mostar“ označuje „strážce mostu“.

Za občanské války se Stará ćuprija zřítila pod palbou bosenských Chorvatů, kteří chtěli město „oprostit“ od veškerých staveb, připomínajících někdejší tureckou nadvládu.

Město ztratilo malebnou kulisu na více než deset let. Rekonstruovaný most se pak roku 2005 dostal na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnešní stavba přesně kopíruje historický originál; je vysoká dvacet metrů a její oblouk se rozpíná do bezmála třiceti metrů.

Dnes po Mostě proudí davy turistů. Zběsilí fotografové, páry na líbánkách i kulhající postarší dědové klopýtají přes oblé kameny, kterými je povrch vyskládán.

Nahoře, v nejvyšším bodě, dvě desítky metrů nad hladinou Neretvy, se málokdo nezastaví. I když nechcete obdivovat rozhled na město, přece jen je tu něco, co vaši pozornost upoutá – nabušený mladík v neoprenovém oblečku, který stojí za zábradlím a vypadá, že se chystá skočit.

Ze štíhlého minaretu jedné z mostarských mešit je rozhled na celé město.
Ze štíhlého minaretu jedné z mostarských mešit je rozhled na celé město.

Byť se to nezdá, skákání z mostarského mostu má dlouhou tradici. Řeka Neretva není příliš hluboká, ale přesně pod vrcholem Mostu je prý malá tůňka. Dospívající mladíci tam skáčou odnepaměti, aby prokázali, že už nejsou dětmi, nýbrž dospělými muži. ´

Těžko říct, jak je to s dnem Neretvy dnes. Každopádně svalnatí plavci se za úplatu chvíli co chvíli vrhají do vzduchu, aby živí a zdraví vylezli na nedalekých březích.

Svět mnoha kultur

Ze štíhlého minaretu jedné z mostarských mešit je rozhled na celé město. Most je hluboko pod námi a do stejné výše sahají jen ostatní minarety a věže okolních kostelů.

Největší kontrast k historické směsici náboženské architektury však tvoří sytě červené slunečníky s reklamou na Coca Colu. Svět se mění – a my s ním.

Před válkou obývala Mostar pestrá směsice národů – byli tu muslimové, Chorvati, Srbové a ti, kdož se považovali za Jugoslávce. Konflikt začal roku 1991. Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie vyhlásili nezávislost a Jugoslávie se začala rozpadat.

V Bosně a Hercegovině se situace vyostřila v říjnu, kdy bylo schváleno Memorandum o svrchovanosti Bosny a Hercegoviny. Srbové nesouhlasili. Touha po moci vykrystalizovala ve vytvoření srbských autonomních oblastí a později v otevřenou válku.

Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost roku 1992. Srbské jednotky postupovaly, obyčejní lidé strádali, byl dobyt Mostar a do ohrožení se dostalo Sarajevo. Země se rozdělila na dva tábory: Srby a ty, kteří válčili proti nim.

Za občanské války se Stará ćuprija zřítila pod palbou bosenských Chorvatů.
Za občanské války se Stará ćuprija zřítila pod palbou bosenských Chorvatů.

Léto roku 1992 přineslo Mostaru naději. Srbové se domluvili s chorvatským prezidentem a z tohoto města ustoupili.

Jenže vytoužený mír netrval dlouho. Místní muslimové a Chorvati nejprve vyhnali všechny Srby a pak se postavili proti sobě navzájem. Chorvaté prosazovali připojení k Chorvatsku, zformovali vojsko a jali se zpustošit vše, co ve městě zbylo po někdejší turecké nadvládě.

Přitom jim vůbec nevadilo, že to byly ve valné většině překrásné historické památky – a lidé. Bylo zničeno mnoho mešit i kostelů. Azurová Neretva pohřbila lidská těla i ruiny mostů. A v listopadu 1993 padla Stará ćuprija.

Nekonečná historie

Občanská válka trvala až do roku 1995. Postoj mezinárodních organizací byl váhavý, byť humanitární pomoc sem dorazila „už“ v červnu 1992.

Začátkem roku 1993 byl na Mezinárodní konferenci o Jugoslávii předložen jeden z prvních plánů, které měly normalizovat situaci v bývalé Jugoslávii. Projekty selhávaly další dva roky.

Teprve v říjnu roku 1995 byla (alespoň zdánlivě) situace rozřešena, za značného přispění náměstka amerického ministra zahraničí Richarda Holbrooka.

Bosna a Hercegovina se rozdělila na dva subjekty: federaci bosňácko-chorvatskou a republiku srbskou. Hranice byly zachovány a Sarajevo zůstalo hlavním městem. Zbraně byly složeny, ale politické, sociální a obzvlášť ekonomické problémy přetrvávaly.

V současnosti se běžnému turistovi zdá, že v Mostaru (a potažmo snad v celé Bosně a Hercegovině?) vládne klid a mír. Jenže napětí mezi národnostními skupinami panuje pořád…