Masajové: Tradice (ne)poskvrněné civilizací

Afrika
masajove-kmen

Ostřílení cestovatelé považují Masaje za „zkažené“ západní civilizací. Turisté, kteří přijíždějí do přímořských letovisek Keni ve skupinách sestavených cestovkami, je obdivují jako „kulturní dědictví z doby kamenné“.

Keňa má prašné cesty plné výmolů, děr a balvanů. Zuzka mi klimbá na rameni, rodiče nepřítomně koukají z okna a já nedokážu vnímat nic jiného, než neuvěřitelné horko. Pot mi čůrkem stéká po tvářích a slané krůpěje dráždí popraskané rty.

Když náš taxikář a průvodce v jedné osobě zastaví s tím, že jestli chceme, můžeme navštívit tradiční masajskou vesnici, vyletím ze zadýchaného auta jako čertík z krabičky.

Zadarmo ani kuře nehrabe

Před nevysokou ohradou z roští nás ihned zastaví pomalovaný černoch zahalený v dlouhé červené dece. Připadám si trochu jako při vstupu do cirkusu: směje se, horlivě gestikuluje, nabádá nás k focení, ale bez poplatku nás nenechá udělat ani krok směrem k maňatám (masajským chýším).

Netrvá to dlouho a tenhle pán s ušima vytahanýma těžkými náušnicemi až k ramenům si kromě pár dolarů vyslouží přezdívku „ředitel“.

Nezapomenutelná prohlídka může začít. Společně s ostatními zvědavci kráčíme do vesnice, kde jako by se lidi, věci i zvířata zapomněli pár tisíciletí zpátky. Vyhublé ženy posedávají ve stínu akácií, nahaté děti se nadšeně honí po žhavé zemi, starci odvrací zrak a mladíci se potutelně usmívají.

Po zemi se válí pár pet-lahví a zahlédneme několik mužů s Adidas trikem. Ti se ale schovávají za stromy. Patrně pochopili, že to sem bílé turisty nenaláká.

Nejabsurdnější na tom všem je „náš ředitel“. V ruce třímá tradiční hůl. Čelo mu zdobí obruč vykládaná barevnými korálky a knoflíky, hruď má posetou dekorativními jizvičkami a vlasy spletené do copánků. Přitom lámanou angličtinou vypráví o zvycích Masajů a těžko rozlišit, co je pravda a co si do výkladu přidal, aby platící návštěvníky uspokojil.

Dva štíhlí mladíci před námi rozdělají oheň tradičním způsobem. Proutek se ve snědých rukách otočí jen několikrát a už se z dřevěné podložní destičky začíná kouřit. Pár jisker a přiložené seno lehá popelem.

Jeden z hochů mi zuhelnatělý klacek podává – prý na památku. Když pak za tenhle suvenýr „ředitel“ požaduje tři dolary, nezbývá nám, než kroutit hlavou.

TIP: Život tradičních kmenů neovlivněných zatím západní civilizací je možné pozorovat také na Mali, kde žije vedle sebe hned několik národností.

Staré dobré časy

Kdysi Masajové nežili z almužen turistů a při vchodech do svých vesniček nevybírali vstupné. Do hraniční oblasti mezi Tanzanií a Keňou přišli ze severu.

Do roku 1 500 žili kolem Rudolfova jezera na území dnešní Etiopie a Súdánu. Za léta si vydobyli pověst neohrožených válečníků, tak si s nimi Arabové nic moc nezačínali a území jižně od Sahary jim přenechali.

K Masajům neodmyslitelně patří typické tance, při kterých muži vyskakují z místa až metr vysoko.
K Masajům neodmyslitelně patří typické tance, při kterých muži vyskakují z místa až metr vysoko.

Tady Masajové pásli svůj dobytek, lovili zvěř, splácávali chýše, rodili se a umírali. To všechno v posvátné úctě k půdě, na které nejenže nic nepěstovali, ale ani si nedovolili z ní stavět.

Přicházejícím Evropanům nebylo nic svaté. Při rozšiřování území koloniálních mocností byl nejeden Masaj zabit.

Paradoxně ještě víc utrpěli, když byly o staletí později nastoleny zdejší vlastní vlády. Snad z respektu k přírodě, ale spíš kvůli zájmu o turismus byla velká území zachovalé buše oplocena a prohlášena národními parky.

Někteří Masajové byli vystěhováni za hranice, ostatním bylo zakázáno lovit. Lidé, kteří žili v harmonické shodě s přírodou, byli prohlášeni za pytláky.

Křižovatka kultur

Masajové se stali vděčným námětem dnešních umělců. Vidíme je ve filmech, čteme o nich v knihách. Snad to všechno začala Corinne Hofmannová, která jako švýcarská „bílá Masajka“ strávila v keňské maňatě čtyři roky.

Ve světě se prodaly 4 miliony výtisků její knihy, líčící africké dobrodružství od milostného vzplanutí až po totální deziluzi. Román byl přeložen do šestnácti jazyků, jen v Česku ho koupilo 20 tisíc lidí.

Poté, co nám v kinech odvysílali filmové zpracování Bílé Masajky, máme všichni pocit, že známe tradiční masajský život dokonale. A že tak dnes skutečně žijí.

Masajové – bojovníci deště, snímek režiséra Pascala Plissona, se může jevit trochu přitažený za vlasy. Avšak připustíme-li, že se děj odehrává v minulosti, má možná k realitě blíž než zmíněná Bílá Masajka.

Masaje hrají skuteční Masajové, kteří mluví masajsky. Vydávají se do buše zabít bájného lva, aby si usmířili bohy a ti jim po dlouhém čase seslali déšť. Až na trochu patosu je příběh jako vystřižený z keňského safari. Však film údajně viděli (a schválili) skuteční masajští stařešinové.

Kultura Masajů se s tou naší sbližuje. A to zdaleka nemluvíme jen o tahání kamer a osvětlovačů mezi maňaty! Mnoho lidí přijíždějících do Mombasy a okolí vyhledává vzrušení v podobě „poznání opravdové exotiky“.

Tak se kdysi hrdí válečníci proměňují v žebráky nebo obchodníky. Jejich zakouřené domovy se plní značkovým oblečením, deodoranty a propiskami. Sandále z rozřezaných pneumatik jdou na dračku.

Profláknuté obyčeje

Jak Masajové pronikají do moderního světa, tak západní kultura poznává je. O masajských tradicích a zvycích má povědomí téměř každý, ale málokdo dokáže určit, kde je hranice mezi skutečností a fantazií.

Dostupné informace o Masajích, které můžete najít na internetu, v časopisech a knihách, jsou často rozporuplné. Tentýž autor v jedné knize tvrdí, že je země pro tento kmen posvátná, tak z ní ani nestaví chýše, a jinde v článku píše o jejich „obydlích z hlíny“.

K Masajům neodmyslitelně patří typické tance, při kterých muži vyskakují z místa až metr vysoko. Hofmannová ve své knize několikrát líčí „vzrušující podívanou“. A nutno říct, že má tohle křepčení skutečně něco do sebe.

Obzvlášť obdivuhodná je originální muzika, kterou si k tanci Masajové sami zpívají. Nám se nejvíc líbil hopsající „ředitel“, obklopený huhňajícími muži v károvaných červenobílých dekách. Ženy, oděné modře, netančily, jen do rytmu klimbaly hlavami.

Ačkoli byla celá prohlídka pojata velmi „evropsky“, na raut nás nepozvali. Patrně by nám ani nechutnalo. Masajové se živí převážně mlékem, někdy si dají prostou ovesnou kaši s masem, tzv. ugali. Pokrm je naprosto neslaný a nekořeněný. Oblíbenou pochoutkou je také krev, kterou pijí přímo z proříznutého hrdla zabitého zvířete.

Ani nocleh v masajské maňatě nelze zhýčkanému našinci doporučit. Zakouřené chýše jsou malinké a spí tu zároveň několik lidí těsně vedle sebe. Jako postel slouží prašná země, pokrytá vydělanou kravskou kůží.

Od faktů k legendám (a zase zpátky)

„If I want a woman, I must kill lion,“ drmolí „ředitel“ a cení na mě bílé zuby. Pak popadne oštěp opřený o jednu z největších a nejzakouřenějších chýší a začne jím výhružně mávat kolem sebe. Nevíme, jestli se děsit nebo smát.

Z klacku, zakončeného kovovou špicí ovázanou korálky, sklouzne náhrdelník. Bezděky si vzpomenu na jeden článek, kde jsem četla, co zapíchnutý oštěp s navlečeným náhrdelníkem před maňatou znamená. Prý se uvnitř souloží. Přičemž mimomanželský styk je zcela běžný. I po svatbě žena běžně uspokojuje přátele „ze sousedství“.

Tohle trochu nesedí vzhledem k důvodu ženské obřízky. Ta je (podle jiných materiálů) prováděna mladým ženám před svatbou proto, aby je to odradilo od nevěry. Poté, co je dívce odříznut klitoris, nepociťuje při sexu potěšení, jen bolest.

Jasnější a sourodější jsou informace o životě masajských mužů. Z dětí se stanou bojovníci (tzv. Morani), jimiž jsou až do svatby. Pořídit si ženu není zrovna jednoduché, mladíci ji musí u rodičů vyplatit až několika kravami, což je u Masajů poměrně tučná suma.

Bojovníci mají za úkol střežit vesničku před nástrahami světa. Pokud se zrovna neperou s příslušníky jiného kmene, chrání sousedy před divokými zvířaty. Někdy totiž nestačí opevnit shluk chýší barikádou z roští. Když nehrozí přímé nebezpečí lidem, pak dobytku určitě.

Zkouška ohněm

S dospělostí přichází zodpovědnost. Nebo tak tomu alespoň po staletí bylo. Ačkoli pro nás dneska představují osmnácté narozeniny prakticky jen oficiální povolenku k požívání alkoholu, kouření a řízení dopravních prostředků, jsou na světě pořád místa, kde taková „vyspělost“ neplatí.

Po Masajích je vyžadován důkaz VYSPĚLOSTI už v patnácti. A nedokazuje se vůbec snadno!

Mladému Masajovi je provedena obřízka. Pak se zahalí do černého, pomaluje si obličej bílými ornamenty a vydá se do buše. Tam musí strávit nějaký čas (údaje se zase rozcházejí – někde píšou tři měsíce, jinde celý rok) a… přežít.

Těmto hochům na půl cesty mezi chlapectvím a mužstvím se říká Sikoliové. Spí v přírodě mimo vesnici, čelí nebezpečné divoké zvěři a jí jen to, co si sami uloví. No, buďme rádi za maturitu… co říkáte?!

InformaceZajímavosti