Petr Jahoda – život na cestách

Magazín
cestovani

Pro Petra Jahodu znamená slovo „výlet“ něco docela jiného než pro obyčejné smrtelníky. Tento muž se na svých cestách dostává na místa, která si většina z nás dokáže jen těžko představit – tam, kde se volně prohánějí lvi a žirafy pár metrů od prašných cest, jediných spojnic s civilizací. Do pouští, buše, pralesů. Nejčastěji a nejraději navštěvuje Afriku, kam jezdí, jak sám říká, za „nahatými lidmi“.

Povídali jsme si v bývalém sídlu cestovní kanceláře, kterou Petr Jahoda vlastnil. Většinou vidím (a hlavně cítím) vonné tyčinky nerada, ale do tohoto prostředí nějak patřily.

Na zdech oštěpy, ještě nedávno patřící guinejským bojovníkům, a nádoby, ve kterých před několika měsíci nesla africká žena mléko dítěti. Mapy, cestopisy. To všechno utváří atmosféru s duchem lidí, žijících svými tradicemi – tak, jak se žilo v době kamenné

Ze začátku mě zajímalo, čím se p. Jahoda živí, protože pod pojmem „cestování“ jsem si toho nedokázala moc představit.

Jsem průvodce cestovní kanceláře Poznání. Moje práce je vozit lidi tam, kam chtějí, ale netroufnou si. Kromě toho vlastním vydavatelství Akácie, které se specializuje na cestopisné knížky. Občas píšu pro cestopisné časopisy, ale na to v poslední době nějak nezbývá čas.

Jak jste se k tomu dostal?

Člověk, kterého skutečně baví cestovat, nakonec zjistí, že je to to jediné, čím se může živit. Já se někam dál dostal teprve po revoluci, v Africe jsem byl poprvé tak v roce 1995, 96. Předtím jsme projeli Rumunsko, Bulharsko, Rusko… hlavně hory.

Dneska se mladí lidé hrnou na západ, ale my jsme pochopili, že tam nic moc není… s výjimkou Dolomit, Alp, Korsiky, Liparských ostrovů, španělských národních parků… no dobře, ono by se toho taky našlo dost, ale jde o turistická místa. Pro mě moc civilizovaná, „svázaná“.

Kde jste vzal na první expedici peníze? Kolik vůbec takový „výlet“ stojí?

Expedice s letenkou vyjde na 70 až 150 000 Kč. Jsou v tom půjčky aut, pronájmy malých letadel – všechno, co je potřeba zaplatit. No a kde jsem na to vzal? Šetřil – korunku po korunce. Když se chce…

Taky když jsme se vrátili, ráno jsem přemýšlel, jestli si mám radši koupit rohlík a hořčici, nebo pět rohlíků, aby zbylo také na večeři. Na vyvolání fotek jsem čekal další rok.

Když jsme u těch fotek, máte nějaký fotografický kurz, příp. školu? Ve Vašich knihách hrají fotografie důležitou roli.

Ne. Co mě tak naučili kamarádi.

Jak na lidi, které navštěvujete, působí fotoaparát – přístroj? Není pro ně taková věc šokující?

Já nevyskočím zpoza stromu a zničehonic je nezačnu fotit! Nejdřív se skamarádíme, děti si s foťákem hrají, a teprve potom začnu fotit. Bývá to legrace.

Jak se s nimi dorozumíte?

Většinou je se mnou někdo, kdo umí anglicky a jejich jazyk. S některými domorodými kmeny se bavím česky… a nebo je to domluva rukama, nohama.

Umíte dobře anglicky? Kolika řečmi se domluvíte? Připadá mi, že znalost cizích jazyků k cestování tak nějak patří…

Anglicky umím mluvit. Já vůbec umím docela dost řečí, ale jenom mluvit – to je to, co na cestách potřebujete. Rusky, „východoněmecky“, francouzsky, španělsky, indonésky… Třeba překládat knížky bych si ale opravdu netroufnul!

S kým cestujete? Nepřipadá vám vaše práce nebezpečná?

Dřív jsem jezdil úplně sám, teď mám vždycky někoho s sebou, a pak tam ještě nějakou dobu sám zůstanu. Asi to nevyzní zrovna nejlíp, ale pravda je, že ať už jsem na cestě s kýmkoli, vždycky mě ten člověk – i když nechtíc – omezuje. Jsem brán za toho zkušenějšího, za toho, co „to když tak zachrání“.

A jestli je cestování nebezpečné? Ale není. Nebezpečné je jezdit po dálnici.

Kolik máte pasů?

Jedenáct, ale s velkými obtížemi. Je to legální, ale neobvyklé. Jsou oblasti, kam se rád vracím, ale jsou to „zakázaná území“, takže pokaždé, když tam chci znovu, musím mít nový pas.

Rád se vracíte – kam třeba? A ještě jsem se nezeptala – kde všude jste byl?

To je celkem rozsáhlá otázka. Jsou místa, kde jsem nebyl a chci se tam podívat, místa, kde jsem nebyl a ani mě to neláká, i místa, která mě lákají, ale vím, že se tam z nějakého důvodu asi nedostanu.

Hodně se vracím třeba za kmenem Himbů (Namibie, Angola), Rendilů (Keňa), Jaliů (Nová Guinea)… je jich víc.

Byl jste někde, kde předtím neviděli bělocha?

Ano, ale nebyl jsem nikde, kde by předtím neviděli člověka z civilizace. Tzn. nebyl jsem nikde, kde by předtím nepůsobili misionáři.

Snad jediná taková oblast je v Brazílii kolem Amazonky… tam je to správně… Indiáni nedovolí nikomu, aby se k nim dostal, každého cizince zabijí. Je to jediná možnost, jak zachovat svůj způsob života, tradice. Tito lidé mají šanci přežít. Nikdo, kdo se tam vydal na expedici, se už nevrátil. To je třeba jedno z těch míst, kde jsem nebyl a ani se tam asi nikdy nepodívám.

Děkuji za rozhovor.