Pákistán je daleko. O tom, jak tam lidé žijí, jak se mají a jaké mají potřeby, většina z nás nemá ani ponětí. Zato velmi přesně „víme“, že je to nebezpečná země plná fanatických islamistů, kterou je třeba nenávidět a bojkotovat. Přitom ti, kteří se tam podívali, často přijíždějí se zjištěním naprosto opačným.

„Pákistánci jsou neuvěřitelně pohostinní,“ říká Martin Vylíčil, který zde čtvrt roku pracoval v menší neziskové organizaci. „Nálepka bezhlavých teroristů, kterou o Pákistánu šíří média, je nejen nespravedlivá, ale i škodlivá, protože zanechává miliony chudých Pákistánců v mezinárodní izolaci, nevědomí a pod zbytečným útlakem lokálních samovládců.“

Podle Martina je Pákistán velmi rozporuplná země. Tento stát disponuje nerostným bohatstvím, z nějž má však užitek jen úzká skupina. Zbytek lidí žije velmi skromně. „Potřebovali by naše know-how snad ve všech oblastech,“ říká Martin a jmenuje: „bydlení, voda, zdravotní péče, vzdělání.“

Globální představu o Pákistánu plném teroristů utváří hlavně média přeháněním. Nicméně je pravda, že naprosto bezpečná země to rozhodně není.

„Ze začátku jsem vždy večer jezdil do kampusu místní univerzity, kde jsem se cítil v bezpečí a mohl vést trochu společenský život s mými vrstevníky. Ale i tato drobná radost mi nakonec byla odepřena z důvodů bezpečnostních opatření,“ vypráví Martin a dodává: „Během mého pobytu proběhlo v městě Lahore pět bezpečnostních incidentů. V celém Pákistánu se jich stalo bezpočet s hrůznými následky. Za necelé tři měsíce víc než tři sta obětí!“

Martin Vylíčil se do Pákistánu dostal jakožto student Mezinárodních rozvojových studií přes Mezinárodní neziskovou studentskou organizaci AISEC. Pracoval pro místní neziskovou organizaci, která se aktivně věnuje posilování práv žen a demokratizaci země prací s lokálními politiky, médii a komunitami.

„Organizaci CCHD vedla charismatická ředitelka s vlivnými styky v byznysu i politice. Přitom v Pákistánu je žena v takové pozici hodně nezvyklý jev,“ říká Martin, podle kterého by téma „ženy v Pákistánu“ vyšlo na knihu.

Ženy z chudých vrstev, což je 80 % populace země, jsou ve veřejné sféře často ignorovány a mají do ní omezený přístup. Ženy z bohatších vrstev ale mají možnosti daleko širší.

Zvláštní je paradox spočívající v tom, že emancipovaná žena z vyšší vrstvy a s patřičným zázemím si může dovolit i mírně výstřední chování a zároveň požívá velké úcty ze strany mužů, zatímco chudé pákistánské ženy se kvůli prohřešku proti zdejší morálce, která je na naše poměry velmi přísná, mohou dostat do ohrožení života.

Martinova práce v Pákistánu byla rozmanitá: vymýšlel nové projekty a získával pro ně finanční podporu mezinárodních dárců. „Stalo se mi, že jsem jeden den snídal s prostými chudáky, kteří neměli daleko od žebráků, a večeřel na opulentním banketu s ministrem pro informace pro celý Pákistán.“

Na ulicích se svou blonďatou hřívou vždy budil pozdvižení, z čehož vzhledem k bezpečnostní situaci nebýval vůbec nadšený. „Musel jsem si dávat pozor, ale upřímná radost z prostého setkání s bělochem, kterou jsem lidem viděl na očích, mi dodávala odvahu. Možná, že posilování odvahy bylo vzájemné, protože oni zas byli rádi, že nezůstali ve své zemi napospas – že jsou zde i cizinci, kteří s nimi jistý způsobem sdílejí osud.“

Podle Martina může každý přispět k intenzivnějšímu kontaktu obou civilizací – ať už jako humanitární pracovník, investor nebo „jen“ zvídavý turista. „Pákistánci potřebují morální podporu a ujištění, že na cestě rozvoje nejsou sami a mají v nás spojence, ne nepřátele.“

Publikováno: 21. 8. 2020