Když se řekne „přírodní národ“, většina z nás si představí vysoké stromy, exotické květy velké jako dlaň, hmyz a lidi v jeskyních a na stromech. Ačkoli se toto nadnesené shrnutí jeví za povrchní, není daleko od pravdy.

Přidejme rozsáhlé savany a opuštěná horská úbočí a můžeme s klidným svědomím prohlásit, že na těchto místech ještě stále žijí lidé prakticky na úrovni doby kamenné. Oblékají se do zvířecích kůží, nástroje si vyrábějí z kostí a kamene, chýše staví z hlíny, trusu a větví.

Ale čím se živí? Jak loví svoji kořist a co pěstují? Potrpí si na vybrané „stolování“?

Jiný kraj, jiný mrav

„Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem,“ říká se. Toto se dá u dialektů přírodních národů praktikovat dost těžko. Což takhle využít toho, že „láska prochází žaludkem“, a pokusit se porozumět životu „lidí pravěku“ za pomoci gurmánské ochutnávky?!

No dobře, pro milovníky kaviáru a šampaňského to asi nebude. Přírodní národy, žijící především v chudé Africe, mají co dělat, aby v přírodě přežily. Obzvlášť v poslední době, kdy jim přirozené prostředí nenávratně „krade“ civilizace. Na místech, kde se dřív pásly gazely a antilopy, dnes rostou první továrny a dálnice.

Mnoho kmenů se živí zemědělstvím. Na malých políčcích poblíž svých skromných chýší pěstují čirok, kukuřici a maniok. Z čiroku a manioku se vyrábí mouka. Ženy probírají při teplotách blížících se 50 °C čirok a děti ho potom drtí těžkými kameny.

„Na primitivní podmínky, ve kterých mouka vzniká, chutná hotové ,pečivo´výtečně“, říká Petr Jahoda, cestovatel, který se do Afriky vydává především za „nahatýma lidma“. Tuto přípravu pečiva praktikují např. Hamarové, Bumové či Mursiové (Etiopie).

Alkohol – „vypalovač červíků“ – milují (skoro) všude na světě a nejinak je tomu u přírodních národů. Ostatně, bereme-li v potaz jejich prakticky neexistující hygienu, není se čemu divit.

Tsamajové, kteří obývají východní Afriku, často zapíjejí pečené skopové, jehněčí či hovězí maso pivem z mírně nakvašeného čiroku a kukuřice nebo medovinou.

TIP: Poblíž Tanzanie, která je součástí východní Afriky, je souostroví Zanzibar – dovolená na tomto místě může být nezapomenutelným zážitkem díky své přírodě a ojedinělé atmosféře.

Gelebové vyrábějí svůj tradiční nápoj z pražených slupek kávových zrn. Ty se louhují a vzniká geleb – pochoutka, která dala kmenu jméno.

Shnilá večeře

Jedním z nejprimitivnějších národů, které na Zemi přežívají i v 21. století, jsou Pygmejové, často zvaní „trpaslíci pralesa“. Žijí v hlubokých lesích nedaleko afrického Konga. Mnozí je znají kvůli malému vzrůstu (130 až 145 cm) a jen málokdo se zajímá o jejich stravu. A přitom je tak zajímavá!

Na večeři byste se od nich nejspíš pozvat nenechali. Pygmejové žijí v prostředí, kde se dá čistota udržovat jen těžko, a popravdě – ani se o ni moc nestarají. Stravu upravují nedostatečně, často jedí téměř shnilé maso.

Jsou lovci a sběrači, praví nomádi, kteří se stěhují z místa na místo tam, kam zrovna táhne zvěř. Jsou sice malí, ale zdolat slona jim nedělá potíže. K lovu používají zbraně, pasti či sítě. Údajně se potírají sloním trusem, aby překryli vlastní pach a zvíře si jich nevšimlo.

Kvůli zabíjení slonů jsou dodnes považováni za součást fauny a nemají v podstatě žádná práva. Kromě lovu slonů, který ostatní lidé podnikat nemohou.

Křováci z buše

Lidé kmene Hadzáwiů jsou po celém světě známí jako „bušmeni“ nebo „křováci“. Žijí na poušti Kalahari a životem v primitivních podmínkách se dají srovnat s Pygmeji. Jenže ti alespoň stavějí chýše.

Křováci mají cosi, co spíš než dům připomíná keř. V obydlích bez střechy si k obědu připravují veškeré jedlé plody a semena rostoucí v buši. Vláda jim toleruje lov gazel a antilop, takže si stravu zpestřují masem.

Muži stráví většinu času na lovu nebo výrobou luků a šípů. Ženy roztloukají ořechy a loupou semena. Mezi tradiční pochoutky patří kyselé plody baobabů. Stravu upravují nad ohněm, ale nijak to nepřehánějí, a většinu masa snědí přímo syrovou.

Je libo housenku?

Nejen v Africe se lidé živí tím, co dá příroda, aniž by bylo třeba orat pole a domestikovat zvěř. Lipované, žijící v blízkosti dunajské delty, stejně jako Turci, Romové či domorodci z Jižní Ameriky, si jídelníček pravidelně zpestřují hmyzem.

Hmyz se stal neodmyslitelnou součástí jídelníčku ve sto třinácti zemích světa. Jedí se larvy sršňů, dřevokazného hmyzu, vážek či potápníků, vosy a mravenci.

Hmyz obsahuje množství bílkovin a vitamínů nezbytných pro lidské tělo (A, C, D, E, B-komplex). Zuby, nehty a kosti zpevní vápník. Výskyt hořčíku a zinku vysvětluje, proč jsou pokrmy z hmyzu považovány za afrodiziakum.

Možná se vám představa strkat si tlustou kroutící se housenku do pusy příčí, ale když překonáte počáteční vizuální odpor, budete příjemně překvapeni.

Larvy se dají upravit tepelně, můžete je pražit či smažit na kapce oleje. Jedí se s houbami, obalené v těstíčku nebo zalité omáčkou z jitrocele a rdesna peprníku.

Chuť je rozmanitá. Vosy připomínají borovicová semena či pistácie, mravenci nakyslý sladký oříšek a larvy vodního hmyzu kaviár.

Tak jako gurmáni ocení rozličné chutě a vůně, potěší kuchaře lehký sběr. Ti odvážnější se řídí pravidlem, že nenápadný hmyz je většinou chutný (přinejmenším poživatelný) a jedovaté brouky poznáme podle výrazných barev. Ostatní se budou muset vzdělat v oboru entomologie.

Nelekejte se toho, že hmyz při vaření změní barvu. Z původní hnědé se stane výrazně červená, což však chuti vůbec neuškodí.

A ještě jedna rada na závěr. Před přípravou je vhodné nechat hmyz nějakou tu chvíli vyhladovět. Havěť jako broučci či larvy, se mohla napást hořkých rostlin, které by naše chuťové buňky zrovna nepotěšily.

Oběd, který kuňkal

Vydáme-li se za lidmi, kteří žijí v primitivnějších podmínkách blízko vody, budeme jejich jídelníčkem nadšeni. Žabí stehýnka se stala na stolech smetánky jednou z nejvíce ceněných lahůdek. Přitom půjdeme-li k ústí řek, jezerům a neznečištěným nádržím, můžeme si stejně pochutnat velmi levně.

Ve vysoké trávě u břehů rozvodněných ramenech řek (např. Dunaje) se ukrývají skokani, rosničky, kuňky a ropuchy. Strach jim už nenahání jen přirození nepřátelé, ale i rozmlsané místní obyvatelstvo.

Vynikající oběd se dá připravit ze skokana volského (Rana catesbeiana). Dorůstá až 25 cm a jeho maso je velmi chutné. S trochou fantazie uvaříme polévku: pulci, hrst vajíček a delikatesa je na světě.

Jí se i maso menších skokanů, např. skokana hnědého (Rana temporaria) či skokana ostronosého (Rana arvalis).

Byla by chyba myslet si, že jídlo u vody začíná a končí u žab. Samozřejmostí je konzumování ryb, chycených na jednoduché pruty ze dřeva s háčky z ostrých rybích kostí. Ve velkém se loví za pomoci důmyslných pastí či vlečných sítí. Na „talíři“ se často objevují sumci, karasi, kapři a plotice.

Výčet ukončíme raky, chytanými jednoduše do síťky, a škeblemi. Jedlých škeblí existuje celá řada, za všechny zmiňme škebli rybničnou a velevruba nadmutého. Dají se z nich připravit vynikající guláše a polévky. Často se také udí či přidávají do nejrůznějších kaší.

Osvěžení jménem splašky

Letem světem jsme prolétli svět a zastavili se na oběd u nejrůznějších národů, kteří žijí stále tradičním, mnozí lidé by jistě řekli „primitivním“ způsobem života.

Tito lidé, daleko od internetu a žaludečních vředů, dokáží „v pohodě“ přežít v podmínkách, které by pro každého Evropana znamenaly jistou smrt.

Mluvili jsme o smaženici z larev, polévce z pulců a chlebové placce z manioku, ale na jedno jsme zapomněli… Snad vás už napadla otázka: „Čím to všechno zapijí?“

Pokud se zkušený cestovatel dostane do situace, kdy je nucen požít nevábně vypadající vodu, často ji upravuje přípravky jako je pantocid nebo phar X aqua. Jde o kouzelné tabletky, které dokáží asi za půl hodiny vyčistit vodu od případných jedů a chemikálií.

Jedinou nevýhodou je, že tekutina po úpravě nechutná nejlépe. Ti méně odvážní vodu pro jistotu ještě převaří.

Je jasné, že podobnými procedurami se člověk narozený v buši a odchovaný na syrovém mase příliš nezabývá. V Rumunsku, stejně jako ve vzdálené Indii či jiných státech, není výjimkou městská řeka „na všecko“.

Voda slouží zároveň jako napajedlo dobytka, umyvadlo a vana, pračka, záchod i kohoutek s pitnou vodou. Rozesmátí domorodci močí do vln, o kousek dál se koupe skupinka žen a mladík za trsem trávy se právě chystá k osvěžujícímu loknutí. Je to tu zkrátka normální.

Ač se to nezdá, voda ze zarostlých mělkých kanálů zpravidla není nebezpečná. Početné rostliny z ní dělají vodu ne nepodobnou té z horských studánek.

Dalším způsobem, jak vodu trochu vyčistit, je smíchat ji s alkoholem nebo octem. Rozmačkané listy šťovíku nebo pelyňku také dokáží divy!

Chuť přírody na našich stolech

Západní civilizace přinesla steaky, hamburgery, hranolky a kečup. Ne že by nám nechutnalo, ale občas se (docela opodstatněně) zamýšlíme nad výživností a zdravostí naší stravy.

Snahy vegetariánů, veganů apod. nemůžeme nechat bez povšimnutí. Ať už jsme jakkoli přesvědčeni, že jíst maso je lidskou přirozeností, zkusme se na chvíli vžít do jejich kůže a zapřemýšlet nad tím, proč se pro danou stravu rozhodli. Chceme-li očistit své tělo, starat se o něj a pečovat o své zdraví, měli bychom se zamyslet nad tím, co jíme.

Mnozí příznivci alternativní stravy hledají inspiraci u přírodních národů. Právě ty totiž vycházejí z toho, co dává divoká příroda. Živí se geneticky neupravenými plodinami, nepřejídají se, základem jejich stravy je často rýže, kukuřice, ovoce a zelenina.

Těžko si k večeři dáme kousek shnilého slona jako Pygmejové, ale proč si nedopřát vařenou banánovou kaši, tolik oblíbenou u obyvatel Ugandy?!

Publikováno: 21. 10. 2021