S Dagmar Cestrovou jsem se potkala v době, kdy ještě byla šéfredaktorka našeho známého geografického magazínu Koktejl. Energická žena s kšticí kaštanových vlasů a jiskrou v oku dávala na první pohled tušit, že ji hned tak něco nerozhází.

Udělalo mi to radost, protože první otázka, kterou jsem měla připravenou, nebyla vůbec příjemná. Kamarádi a známí, kteří se dozvěděli, že budu s paní Cestrovou mluvit, mě nabádali: Kvalita Koktejlu v posledních letech upadá. Zeptej se, jestli paní šéfredaktorka nemá „špatné svědomí“!

Nemám. Když Koktejl před patnácti lety začínal, věnoval se společenským tématům. Teprve v roce 1998 dostal podtitulek „geografický magazín“. V té době byli lidé lační po cestování.

Protože neexistovaly turističtí průvodci, Koktejl tak trochu suploval jejich funkci. Měli jsme rozsáhlé materiály, asi deset až patnáct stran. Dnes je jiná doba a co se médií týče, doba zkracování. Není to jen Koktejl, všimnete si toho všude. Mění se konkurence, lidé mají zájem o různorodé informace a my jim jdeme vstříc.

V Koktejlu najdete mnoho různorodých článků. Je pochopitelné, že nemohou jít „tak do hloubky“ jako dřív. Jsme malá redakce pod českým vydavatelem, nemáme žádný zahraniční kapitál v zádech a jsme tu už patnáct let. Myslím, že to o něčem svědčí.

Zdá se mi to, nebo se Koktejl čím dál tím víc orientuje na zvířata? V dětství jste chtěla být veterinářkou, nepromítá se to v současnosti na podobě Koktejlu?

Geografický magazín neznamená časopis o zeměpisu. Patří do něj všechno o Zemi, tedy bezesporu i zvířata. Před dvěma lety jsme si nechali udělat průzkum – co čtenáři chtějí a co nechtějí číst. Vyšlo, že v každém čísle by měl být alespoň jeden článek o fauně.

Říkáte, že jste s dnešní podobou Koktejlu spokojená. Jaké to je, konkurovat magazínům à la National Geographic? Jak vnímáte konkurenci na internetu?

Myslím si, že máme čtenářům co nabídnout. Koktejl píší Češi pro Čechy. Naši redaktoři a dopisovatelé cestují „po našem“. Těžko se někam vypraví s helikoptérou a vybavením za tisíce jako Američan. Na článcích se to promítne a věřím, že člověk, co si to přečte, pojede na dané místo zrovna tak „baťůžkářsky“ jako autor.

Co se týče internetu, strach nemám. Počítač nesbalíte do kapsy na cestu tramvají. Požitek z fotografií, ono prolnutí textu a obrazu, není na internetu zatím tak dokonalé jako v tištěných médiích. Myslím si, že obé zde má své místo.

Jak jste se dostala k „šéfování“ největšímu českému magazínu svého druhu?

Přes práci. Studovala jsem žurnalistiku a pak pětadvacet let pracovala v denících, naposledy v MF DNES. Byla jsem z toho už hodně unavená, když přišla nabídka na post šéfredaktorky Koktejlu. Život je o šancích, člověk využije příležitost a to ho posune dál.

Shodou okolností jsem pana Formánka (zakladatel Koktejlu, pozn. red.) znala už z dob, kdy vycházelo první číslo Koktejlu. Seděla jsem s ním v jedné kanceláři a pomáhala mu jej „štýglovat“ – „ručně“ připravovat na tisk, počítat řádky a malovat na papír. Dnes už se to dělá jinak.

Jak vypadá váš pracovní den? Cestování, psaní, redigování… dá se to vůbec stíhat? Ruku na srdce, užijete si vůbec toho toulání se po světě?

Dělat časopis je především systematická práce. Cestování mám jako bonus. Práce je hodně a času málo, ale sem tam se něco podaří. Například před pár dny jsem se vrátila ze Švýcarska z čokoládového festivalu, o kterém budu psát nejspíš do letního čísla, a chystám se do Thajska.

Zní to jako bezva job. Liší se Vaše pracovní cesta od dovolené?

Velmi, liší se místem i obsahem. Na dovolené nečtu noviny ani časopisy, nekoukám na televizi – zkrátka snažím se být co nejdál od médií (to jsou důsledky práce v deníku). Courám se přírodou se svými psy (například minulé léto jsme byli v Srbsku) a obejdu se bez lidí.

Na pracovní cestě celé dny pobíhám s foťákem, diktafonem a blokem a snažím se shromáždit co nejvíce informací. Dopředu se připravuji. Řídím se heslem, že „šance přeje připraveným“.

Cestujete sama?

Pokud si můžu vybrat, tak ne, ve dvou se to lépe táhne. Ale často vyrážím za reportážemi bez doprovodu.

Kolik zemí jste navštívila a kde se vám nejvíc líbilo?

To vám neřeknu, protože to nevím. Bylo jich hodně, ale ještě jsem se například vůbec nepodívala do Afriky.

Máte nějaké historky z cest? Kdy a kde se vám stalo něco, co vám vyrazilo dech – v dobrém i ve zlém?

Třeba když nás v Srbsku o všechno okradli, zůstaly mi jen tepláky, kalhotky a tenisky. Nikde poblíž se nedalo nic koupit, musela jsem si půjčovat tričko… A přesto se tam vracím. Na každé zemi se najde něco nepříjemného, ale i pěkného.

A co mi vyrazilo dech v pozitivním slova smyslu? Například nedávná návštěva Azorských ostrovů. Uchvátily mě provinční atmosférou a panenskými místy, na kterých se člověku nechce věřit, že tam kdy před ním vkročila lidská noha.

Jak dlouhou dobu musí podle vás novinář někde strávit, aby o daném místě napsal kvalitní článek?

Záleží na tématu a zpracování. Někdy je skvělý článek z jednodenní návštěvy, jindy ani po třech týdnech nenarazíte na nosné téma. Není důležitá délka pobytu, ale co je člověk za tu dobu schopný vstřebat.

Jaké jsou Vaše cestovatelské sny – splněné i zatím nesplněné? Kam se ráda vracíte? „Domů“ slyšet nechci!

Vždy jsem chtěla vidět antické památky v Řecku a Turecku. Vracím se ráda kamkoli do Česka, je tu spousta krásných míst. Ale každá země, každé místo má něco.

Zvědavá jsem spíš na to, co jsem ještě neviděla. Mým zatím nesplněným snem je Island. Už za socialismu jsem o něm viděla jakýsi dokument a nadchlo mě to.

Jak se Vám žije v České republice? Měnila byste?

Ne. Mám tady kořeny a cítím to. Pokaždé, když se vracím domů a vidím kopce Českého středohoří, mám z toho úplně radost. Nejsem světoběžník a cestovatel v pravém slova smyslu. Ze zahraničí se vždy po čase potřebuji na chvilku vrátit do Čech… a pak třeba zase pokračovat jinam.

Děkuji za rozhovor.

Publikováno: 26. 10. 2020