Pavel Brunclík je víc fotograf, než je cestovatel. Ale aby jeho snímky z cyklu ZEMĚ byly takové, jaké jsou, musel projet snad půlku světa.

Poprvé v životě vstupuji do opravdického fotografického ateliéru. Na chvilku si připadám, jako bych se ocitla na stránkách nějaké bohémské knihy.

Bílé stěny, desítky oblečků na věšácích, dekorace různých tvarů a barev, reflektory a kancelářský stolek. V takovém prostředí nemohou vznikat jiné než výtvarné, precizní, umělecké fotky – říkám si.

Slovo „umění“ v dnešní době nabývá různých podob a o jeho význam se pře kdekdo. Od diplomovaných architektů, fotografů a filmařů přes mladé studenty po zhnusené babičky, jež s nostalgií vzpomínají na „božskou Helenku“. Nedalo mi nezeptat se, jak to vidí Pavel.

Hranici mezi uměním a kýčem si musí každý určit sám. Na jedné výstavě jsem se potkal se starší paní z Kanady, která to řekla hezky: hranice leží v srdci. Fotka je buď dobrá, nebo špatná a nezáleží na tom, zda je – jak se říká – umělecká či prodejná.

Jsem fotograf, tak mám pochopitelně ambice své snímky prodávat. Ale vždycky se snažím o „výtvarno“ (říkám to tak schválně, protože kdybychom se začali dohadovat o „umění“, bylo by to nadlouho) – to může mít jakákoli fotka, i když je třeba do kalendáře.

Můj pohled na onu hranici (kdy ještě ne a kdy už je snímek kýč) se pořád mění. Někdy si myslím, že mám dobrých fotek desítky, jindy jen pár.

Co znamená „dobrá fotka“? Co chcete svými snímky říct?

„Když chceš něco sdělit, jdi na poštu,“ říkám. Pokud je fotka dobrá – výtvarná, tak k člověku promlouvá sama. Proto si také myslím, že je zbytečné dávat fotografiím názvy.

Mně osobně pohled na povedené umělecké dílo inspiruje k tomu, abych také něco dělal, přitom je jedno, zda z něj čiší pozitivní nebo negativní emoce. Důležité je výtvarno. Pokud ho fotka má, pak si v ní každý něco najde.

Platí to i naopak – na každé fotce si někdo něco najde. Nebo ne?

Nejspíš ano. Každá fotografie si najde zákazníka. Nedávno mě příjemně překvapili lidé, kteří si ode mě koupili fotku… jednu z těch, co mám rád. Jednoduchou, výtvarnou. Přitom šlo o lidi velice ekonomicky vzdělané, že bych to do nich neřekl. Každý má jiný vkus a nejde zobecňovat.

Dá se říct, že váš podpis pod fotkou je dnes zárukou kvality. Zajímají mě začátky: Jak se matfyzák dostane k focení? Dovedu si dost těžko představit, že by se typičtí studenti té fakulty ve volném čase věnovali něčemu jinému než matematice/fyzice.

Já byl samozřejmě taky zažraný do svého oboru. Jenže pak jsem pocítil potřebu věnovat se ještě něčemu jinému. Do maturity jsem aktivně sportoval a na vysoké najednou nějaké hobby chybělo.

Malovat neumím, o to jsem se zajímal jen teoreticky. A pak se mi do rukou dostala kniha Mana Raye Vlastní portrét. Ta mě ovlivnila natolik, že jsem si za první prospěchové stipendium pořídil foťák a už to jelo.

Fotografického vzdělání nemám. Rodičům jsem slíbil, že mat-fyz dodělám a přes to nejel vlak. V té době ani pořádně nešlo studovat dvě školy.

Nakonec jsme s děkanem, který mi moc fandil (za což mu tímto děkuji), napsali dopis ministrovi, aby mě nechali jít na režii a scénáristiku na katedru dokumentární tvorby FAMU. Že budu natáčet populárně-naučné filmy o fyzice a tak.

Režii jsem dostudoval. Ve čtvrťáku jsem ještě přistoupil do prváku na fotografii, ale pak přišla vojna a to už nevyšlo.

Na nějakou dobu jste se stal režisérem armádního filmu? Co vás opět a napořád dovedlo k fotografii?

Jako režisér jsem fotit nepřestal. Naopak, fotil jsem čím dál tím víc – už kvůli tomu, že do toho se nemíchala politika. Navíc jsem celkem individualista a film je výsledkem práce týmu. Když fotím, za všechno ručím sám a to se mi líbí.

Začínal jsem v reklamě a to mě občas pochopitelně štvalo. Ale vždycky jsem si něco našel, pokaždé jsem se snažil najít ono výtvarno. Může být totiž kdekoli, jde o to se dívat. Čím dál tím víc jsem se snoval vlastní tvorbě a dneska už prakticky nic jiného nedělám.

Co fotíte?

Když bych měl vyjmenovat motivy, které mě zajímají a kterým se vlastně věnuji pořád, tak: krajina, architektura, akt.

Konečně jste mi nahrál a dostáváme se k cestování. Když chce člověk fotit krajinu a architekturu, tak to k tomu patří, ne?

Když jsem dělal reklamu, často jsem jezdil do Rakouska a tam si sám pro sebe fotil přírodu. Nějak programověji jsem se krajině začal věnovat v roce 1997 a tehdy jsem začal za fotografiemi vycestovávat.

Neřeknu vám, kolik jsem navštívil zemí – jestli jich bylo osmdesát nebo sto, nikdy jsem to nepočítal. Byl jsem na všech kontinentech kromě těch studených a všude mě zajímaly výtvarné aspekty zemského povrchu. Také jsem navštívil spoustu ostrovů: voda, písek – to se dá dobře stylizovat.

Co z toho toulání se po světě vzešlo?

Nejvíc jsem cestoval v letech 1997 až 2004. Z vybraných fotografií, které jsem za těch sedm let nafotil, vznikl cyklus Země. Prví větší výstava byla v roce 2000.

O čtyři roky později jsem měl v pražském Mánesu finální výstavu Krajiny 1997–2004. Snímky z cyklu Země byly vystaveny také v Hamburku, Bruselu a Moskvě.

Vyšly dvě knihy. Se stejným názvem (Země, pozn. autorky), ale jiným obsahem. Zatímco ta první byla laděna alespoň trochu cestopisně (každý snímek je komentován několika slovy o tom, kde a jak vznikl), druhá je čistá fotografická monografie. Mám tam sice napsané, odkud ta která fotka je, ale prakticky to nemá význam.

Jak cestuje fotograf? Neříkejte mi, že když jste na druhé půlce světa, dokážete od rána do večera pracovat?

Celý den nefotím, to je pravda. Ani by to pořádně nešlo. V naprosté většině případů vznikají dobré snímky krajiny jen ráno a večer, kdy slunce vytváří to správné osvětlení.

Na druhou stranu na focení od rána do večera myslím. Jezdil jsem na vytypovaná, fotogenická místa, o kterých jsem buď četl nebo se dozvěděl od známých. Právě tam vzniklo 50 % vybraných fotek.

Zbytek jsem udělal náhodně: fotil jsem třeba keř v Irsku nebo na Islandu. Jsou to banální motivy, teoreticky by se daly najít za Prahou, ale jak říkám: focení České republiky si nechávám na důchod. Na fotkách mě zajímala barevnost, hra světla, ne kde to zrovna je.

Přece mi nechcete tvrdit, že jste projel celý svět pohroužen do fotografické euforie a ani se vás to nedotklo?

Abych vůbec něco vyfotil, musel jsem si dát zásadu: nikdy nebudu víc než den na stejném místě. Také jsem to dodržoval a tím pádem neměl na nic moc čas. Ráno se fotilo, přes den, kdy slunce pálí svrchu, jsme se přesouvali (někdy až 800 km) a večer zase focení.

Lidé si myslí, že jsem bůhvíjak cestoval. Ano, viděl jsem toho hodně a byl jsem na spoustě míst, ale vždy poměrně krátce. Nikdy jsem nevyjížděl na víc než dva tři týdny.

Přirozeně jsem při „putování za fotkami“ nebyl slepý. Cestování mění pohled na svět. Člověk si uvědomí, jak si žijeme a začne mu docházet, že právě proto se chováme tak, jak se chováme.

Tisíce kilometrů odsud mají lidi jiné problémy, než jaký soused má lepší auto a jak zkombinovat hypotéku a dovolenou. Lidé, kteří musí čelit závažnějším problémům (třeba mají za domem sopku), jsou mnohem soudržnější.

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí do dalších cest i fotografických projektů!

Dalším inspirativním rozhovorem je ten s Jirkou Kolbabou, cestovatelem a fotografem, a také s Petrem Jahodou, cestovatelem a průvodcem cestovní kanceláře.

Publikováno: 29. 5. 2020