Šluknov je nejseverněji položené české město. V prostém zámečku najdete krom expozice a cukrárny tajemný přízrak Bílé paní.

Šluknovský výběžek leží docela na severu Česka a je ze všech stran obklopen Německem. Je to kraj vonících strání, zlatavých lánů polí, divokých lesů a zapomenutých vesnic. Nevelkému městečku Šluknov dominuje sněhobílý zámek.

Z ruky do ruky

Šluknovský zámek stojící na náměstí už zdaleka září nově nabíleným renesančním průčelím. Svéráznou prostou stavbu obklopuje rozsáhlá zahrada, v níž místní mládež posedává na trávě, zatímco babičky a dědečci okupují dřevěné lavičky.

Historie tohoto malebného místa sahá do roku 1566, kdy zdejší panství (tehdy ještě s dřevěným panským sídlem, zato s pivovarem a sladovnou) zdědil Arnošt ze Šlejnic. První zmínka o zámku je z roku 1573.

Smutný osud předznamenal Šluknovu velký požár, který zde vypukl v roce 1577. Žádostivé plameny pohltily většinu Arnoštova majetku a z dluhů mu nedokázalo pomoct ani pětatřicet tisíc kop míšeňských, které mu zapůjčila jeho žena.

Šlechtic byl nucen panství odprodat a Šluknov střídal majitele až do roku 1721, kdy jej na sto padesát let získal rod Harrachů.

Jak šluknovské ženské porazily Švédy

K období třicetileté války se vztahuje pověst o odvážných šluknovských ženách, které město zachránily před vypálením. Tou dobou vládl v kraji i celé zemi strach.

Vojska obou stran táhla z vesnice do vesnice a pod hrozbou vypálení požadovala píci a zásoby. Muži byli dávno naverbováni do armád a v domovech zůstávaly jen bezbranné ženy s dětmi, starými a nemocnými.

Nicméně byť už v okolí plály ohně rozhněvaných Švédů, Šluknov se nechtěl vzdát bez boje. Zdejší kurážné ženy chápaly, že silou se těžko početnému vojsku vyrovnají, tak vymyslely lest.

Přes noc si z červených látek ušily obleky podobné vojenským uniformám, rozloučily se s dětmi a vydaly se na nedaleký kopec, kde založily „vojenský tábor“. Po tři dny a tři noci udržovaly plápolající ohně a s divokým rykem pobíhaly kolem, občas se seřadily do vojenské pozice nebo udělaly ránu jako z děla.

Nakonec i poslední „bojovnice“ padly vyčerpáním a usnuly. Brzy je však vzbudilo příjemné švitoření. To šluknovské děti vyběhly na kopec a jedno přes druhé provolávaly slávu svým maminkám, starším sestrám a babičkám.

Vyprávěly, že Švédové přitáhli do města, ale když nikoho nenašli a spatřili nablízku neznámé početné vojsko, rychle se obrátili drancovat jinam.

Historie v plamenech

Šluknovský zámek přečkal jak třicetiletou válku, tak první a druhou světovou. Po roce 1945 se zde vystřídalo muzeum, knihovna, galerie a stavební úřad.

Osudný se stal stavbě až požár, který tu vypukl na začátku dubna roku 1986. Tehdy byl už zámek moderní – ničivý oheň mělo na svědomí novodobé elektrické topení.

V plamenech zmizela střecha s půdou, třetí patro až na obvodové zdi a dvě klenby, polovina stropních konstrukcí druhého patra a většina parketových podlah. Při požáru byla také poničena cenná kachlová kamna a shořela všechna okna a dveře. Stavba dlouho chátrala, než se dočkala rekonstrukce a zpřístupnění veřejnosti.

Dnes si na šluknovském zámku můžete prohlédnout několik opravených místností v prvním patře. Rekonstruované je také přízemí, kde sídlí informační středisko a najdete tu i příjemnou cukrárnu.

Prohlídka není velkolepá, nicméně ve zpřístupněných místnostech v prvním patře stále dýchá atmosféra někdejších slavných časů a budete-li mít štěstí, můžete narazit i na zdejší strašidlo – Bílou paní.

Dějiny Šluknovska opřádá řada tajemných příběhů. Ve zdejších vrších jsou prý schovány bájné poklady, k nimž znají cestu jen trpaslíci permoníci.

Povídá se také, že kdysi dávno šluknovské lesy obývali lidožraví obři a ve 14. století, za Hynka Berky z Dubé, se v místních borech proháněl „divý muž“, jež měl strašlivými mordy soužit lidi ze širého okolí.

Patrně nejznámější příběh je však o Bílé paní, přízraku překrásné hraběnky, která kdysi žila na šluknovském zámku. Její manžel byl žárlivý a aby se ujistil, že se nikdo jiný nebude kochat krásou jeho ženy, zavřel hraběnku do malé komnaty ve druhém patře.

Nebohé šlechtičně zde dělal jedinou společnost vyřezávaný kolovrat, na kterém žena celé dny předla. Nakonec však šílený hrabě začal žárlit i na kolovrat. Rozlítil se, že hraběnce to „staré dřevo“ přináší větší potěšení než on sám. V záchvatu žárlivosti mrštil kolovrat z okna a když mu v tom chtěla hraběnka zabránit, skončila na zemi v zahradě i ona.

Po dlouhou dobu bylo místo, kam žena dopadla a kde zemřela, označeno plochým kamenem. Žárlivec, hnaný výčitkami svědomí, zmizel ještě té noci. Utíkal prý kamsi k Budyšínu, pak se přidal k žoldnéřskému houfu a zemřel při obléhání Brém.

Duch jeho zabité překrásné ženy prý dodnes bloudí komnatami šluknovského zámku.

Publikováno: 21. 10. 2021