Vilnius – bohémský a jantarový

DovolenáEvropa
vilnius-litva-2

Procházíte-li se ulicemi litevského hlavního města a máte-li jen trochu rebelantskou duši, spíše než nádherné barokní architektury, pro níž se město těší titulu světového dědictví UNESCO, vás zaujme zdejší mládež.

Netvrdím, že všichni – ale je jich dost. Mladíci s podivnými účesy a slečny v křiklavých minisukních, jež snad odhalují víc, než by se v konzervativní společnosti slušelo a patřilo. Jenže Vilnius si na konzervatismus nepotrpí.

Vilniuský „Montmartre“

Místní intelektuálská elita prohlásila roku 1997 čtvrť Užupis za samostatnou republiku. Oficiálně neoficiální stát má svou ústavu, vlajku, armádu (čítající kolem dvanácti mužů) i měnu. Litevské orgány snahy zdejších umělců jen podporují.

„V Litvě existuje spousta kulturních ocenění. Stát nabízí různé programy, v jejichž rámci finančně podporuje mladé umělce i dva roky,“ uvedl v rozhovoru pro internetový portál iliteratura.cz světový velvyslanec ve věci poezie svobodné a nezávislé republiky Užupis Kerry Shawn Keys.

„Podle mě je to tím, že si Litevci uvědomují, že litevština je malý jazyk, takže si váží básníků a spisovatelů, protože ti jí pomáhají přežít,“ upřesnil Keys.

Den Užupisu“ připadá na 1. duben a málokdo pochybuje o tom, že to není náhodou. Na apríla se čtvrť promění ve skutečnou republiku. U mostů hlídají legračně nastrojené stráže a na malém centrálním náměstí, jemuž dominuje socha troubícího anděla, řeční prezident Romas Lileikis.

Avšak i v případě, že se tu ocitnete kdykoli jindy v roce, vás čeká bláznivá podívaná, navozující tu správnou bohémskou atmosféru. Zdá se, že Užupis je plný umělců, snílků, šílenců, opilců a squatterů.

Co chvíli vás něco překvapí. Ať už je to most, „nazdobený“ roztrhanou záclonou, na maximum zesílené tóny indických náboženských písní, skupina nastrojených mladíků a slečen, kteří s nepřítomným pohledem prochází ulicemi a cinkají na malé zvonečky, nebo „obyčejný“ joint marihuany, vystavující se na odiv v křehké ruce jedné z místních umělkyň.

Kostel, kam se podíváš

Byť je Užupis patrně to nejúžasnější a nejexotičtější, co jsme ve Vilniusu viděli, uznávám, že ne každý musí mít na věc stejný názor.

Bohémská republika jistě ne nadarmo leží mimo hlavní turistické trasy, které křižují davy turistů. Staré město je – s řadou historických domů, spletitým systémem univerzitních budov, nepřeberným množstvím stylových kaváren a restaurací, galeriemi a muzei – úchvatné. Nad lidským mraveništěm se tyčí monumentální kostely.

Ve Vilniusu jsou svatostánky zasvěcené sv. Michalovi, sv. Duchu, sv. Tereze, sv. Kateřině, sv. Mikuláši a dalším. Patrně nejobdivuhodnější je stavba kostela sv. Anny, která je se svými oblouky a věžičkami jednou z nejhezčích ukázek litevské gotické architektury.

Kostel, sestavený z více než tří desítek různých druhů červených cihel, stojí na svém místě od 16. století. Padnete-li před jeho majestátem na kolena, nebudete zdaleka jediní. Povídá se, že samotný Napoleon byl z kostela tak unesený, že projevil přání odnést si ho na dlani s sebou do Paříže.

Po stopách baltského zlata

Mluví-li se v Pobaltí o „zlatě“ v přeneseném slova smyslu, nejedná se o pivo. Místní mají na mysli jantar, tedy zkamenělou pryskyřici, která zde vznikla před několika desítkami milionů let.

Lidé si tyto zářící a blyštivé „kameny“ brzy oblíbili. Zpočátku je využívali jako palivo a ve středověku s nimi začali platit. Netrvalo dlouho a zlatavým hroudám byla přiřknuta magická moc.

V dnešním Vilniusu (ostatně jako kdekoliv v Pobaltí) narazíte na více či méně pravý jantar na každém kroku. V pouličních stáncích nabízejí sympatické bábušky vedle tradičního pleteného zboží náramky, náušnice, přívěsky a náhrdelníky z jantaru.

Za dalšími pultíky, přeplněnými tabatěrkami, vykládanými pryskyřicovým „zlatem“, sedí odměření muži středních let. A ve větru cinkají malé lesklé kamínky, jakoby k nákupu hrál tichounký orchestr.

Jantar je v Pobaltí tradičním zbožím. Přitom zdejší „jantarová stezka“ vznikla až v 19. století. Většina dnešního zde prodávaného jantaru pochází z Kalingradské oblasti Ruska.

Ve Vilniusu nemusíte jantar kupovat, abyste si ho zamilovali. Na prohlídku ve stylu Jurského parku láká místní galerie. Z každé druhé vitríny na vás kouká pravěký hmyz, navždy „zatavený“ ve zlatavou pryskyřici. Když průvodce zhasne světla a kameny se rozzáří pod světelnou palbou ostrých reflektorů, člověku se tají dech.

Je libo zázrak?

„Tak co, líbí?“ zeptá se Jana docela prostě na můj názor na litevské hlavní město. Rozhlédnu se po historických domcích, útulných kavárnách a stylových restauracích – až skoro zapomenu na chátrající panelové domy na předměstí.

„Co víc si přát!“ odpovím nakonec a hned se zamyslím. Samozřejmě, dlouhověkost pro milovanou babičku, zdraví pro celou rodinu, vyhrát milion ve sportce a světový mír.

Zdá se, jako by mi Jana četla myšlenky. Vydáváme se na Katedros aikšté, tedy „Náměstí s katedrálou“. Místo, na kterém se ještě v 19. století konaly trhy, je dnes stále hlavním místem setkání všech Litevců.

Bábušky poklimbávají na lavičkách, rodinky s dětmi se prochází po zeleni, jež plac lemuje, místní mládež zkouší na dlaždičkách ty nejvíc „cool“ triky na skateboardu.

My se sem vydaly hledat štěstí. Na náměstí leží kachle, označená nápisem stebuklas, tedy „zázrak“. Označuje místo, na němž končil lidský řetěz, utvořený v roce 1989 na protest proti sovětské okupaci. Z Vilniusu vedl až do estonského Talinu.

Povídá se, že stanete-li na této dlaždici a otočíte se na ní ve směru hodinových ručiček, vyplní se vám přání.

Má to jediný háček. Nenápadnou dlaždici musíte na neuvěřitelně rozlehlém náměstí sami najít. Pokud vás k ní někdo dovede, pozbude svou magickou moc. Tak hodně štěstí… nám to trvalo přes hodinu!