Patříte-li mezi milovníky hradů a zámků a pokaždé na podzim litujete, že sezóna končí, Nelahozeves je něco pro vás. Otevřeno je po celý rok. Máme pro vás tak trochu zimní pozvánku, ze které však načerpáte informace i pro letní výlet!

Krajem se vznášejí sněhobílé vločky. Mrzne, až praští. Ocelově šedá Vltava se v meandrech vine na sever od Prahy, kličkuje údolím, kývá starým domkům choulícím se při úbočí a koupe se v ranním oparu.

Asi třicet kilometrů od hlavního města se nad hladinou zdvíhá skalnatý ostroh. Tam někde vystupuje z mlhy pohádkový renesanční zámek Nelahozeves, který nabízí ideální příležitost pro výlet kolem Prahy, ať už s dětmi, nebo bez nich.

Kraj Antonína Dvořáka

Nelahozeves proslula jako rodiště Antonína Dvořáka. Nejen, že tu dodnes stojí jeho rodný dům, navíc má skladatel na zdejším náměstí sochu. Plastika ho zachycuje v zadumané póze a ne nadarmo jí nikdo neřekne jinak než „Zamyšlený“. Ve zdejším kostele sv. Ondřeje hrával malý Toníček na kůru.

Přijíždíme do Nelahozevsi za třeskuté zimy. Zámeckou branou procházejí návštěvníci stejně jako za parného léta, o něco však přece jen přicházejí. Od jara do podzimu zde totiž probíhá festival Dvořákova hudební Nelahozeves, který honosné komnaty rozezní klasickou i alternativní a jazzovou hudbou.

Na počest našeho skladatele, který se proslavil i daleko za oceánem, rozechvívají libé tóny nejen zámek, ale i chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích či pražské Rudolfinum.

Sám Dvořák by byl za otevřenost a mezinárodní oblíbenost festivalu dozajista rád. Však jako ředitel hudební akademie v New Yorku prosazoval v hudbě novátorské a moderní postupy.

Po stopách historie

Těm, kdož přicházejí k zámku poprvé, s úžasem hledí na sgrafity zdobené stěny, kochají se architektonickou dokonalostí vstupní brány a ochutnávají vyhlášené lobkowiczké víno, se může zdát, že to tu tak vypadá odnepaměti. Přitom zámecká stavba spatřila světlo světa až v 16. století, kdy se světem šlechtického vkusu valila vlna renesance.

Nicméně historie obce sahá mnohem dále do minulosti. Někdy kolem roku 1352 se objevuje zmínka o „Nelahově vsi“, ve které stávala tvrz, později zapomenutá v propadlišti dějin.

Tiché místo v historii Nelahozevsi krušně poznamenala doba husitská, až roku 1544 zakoupil statek Florián Griespek z Griespachu. Tohoto muže měl v oblibě sám císař Ferdinand I., což mu vyneslo takové jmění, že se pustil do stavby rodového sídla.

Problémy s financemi

Zámek v Nelahozevsi stavěli italští mistři, inspirovaní francouzskou architekturou i prostým pojetím renesance domácími umělci, více než půl století. Jak stavba probíhala je do jisté míry zastřeno tajemstvím, jelikož se z té doby mnoho písemností nedochovalo.

Historici se vydali po stopách značek a letopočtů vytesaných v kameni a zjistili, že nejstarší částí zámku je východní křídlo, které bylo dokončené roku 1558.

Třetí a poslední křídlo, jež bylo dokončeno o celých třicet let později, už Florián nespatřil. Po jeho smrti jej nechal dokončit jeho syn Blažej Griespek z Griespachu.

Na nelahozeveský zámek se sjeli stavitelé až ze severní Itálie, aby naplánovali velkolepou čtyřkřídlou budovu s nádvořím, lemovaným arkádami. Blažej se však dostal do finančních potíží a na dostavbu původně zamýšleného zámeckého areálu nezbyly peníze.

Na místě plánovaného čtvrtého křídla byla vztyčena zeď, kterou tu zahalenou v růžový opar a zkrápěnou vlhkými vločkami vidíme doposud.

Po smrti Blažeje se zámek pohádkové slávy nedočkal. Stavbu získali Lobkowiczové, kteří ji sice vybavili mobiliářem a podrobili nezbytným opravám, nicméně větší peníz investovali do zvelebování jiných zámků.

Šlechtické sídlo se změnilo v budovu správy panství a úřednictvo si tu zařídilo byty. Později zde fungoval vojenský lazaret a dívčí penzionát.

Napotřetí narazila Nelahozeves na finanční překážku v roce 1876. Tehdy byla navržena novorenesanční oprava zámku, ale nakonec se od ní kvůli nedostatku peněz upustilo. Rekonstrukce byla započata až po zestátnění.

Dnes je znovu majetkem Lobkowiczů a člověk se tu může potěšit prohlídkou po celý rok.

Zámek zvučných jmen

Opouštíme prokřehlé nádvoří, ozdobené ledovými krápníky a třpytivou jinovatkou, abychom vstoupili do pohádkových prostor, které rozechvějí duši romantika snad ještě o něco víc než křehká zima venku.

První prohlídkový okruh vede kroky do druhého podlaží, v němž jsou umístěny cennosti z proslulé Roudnické lobkowiczké sbírky. Umění šesti století – tak expozici říkají.

Šlechtický rod Lobkowiczů po staletí shromažďoval obrazy, zlato, stříbro, porcelán a fajáns, zbraně, knihy, vzácné rukopisy a rodinné fotografie. Jsou tu díla Rubense i Velázqueze, nejrozsáhlejší kolekce španělských portrétů mimo území Španělska a hudební nástroje a manuskripty skladatelů, jako byl Mozart či Beethoven.

Jako v pohádce si však člověk opravdu připadá až v Rytířském sálu na trase druhého okruhu. Nejzachovalejší a nejúchvatnější komnata v nelahozeveském zámku, zdobená štukovými reliéfy, nástěnnou malbou a pískovcovým krbem, jako by byla vykreslena perem Walta Disneyho.

Pokračujeme do rodové portrétní galerie, kde jsou na obrazech krom šlechticů zachyceni i koně a psi. Na zámku se nachází vůbec největší soukromá knihovna u nás, jen škoda, že není přístupná veřejnosti.

Sněží. Modravou oblohu zastřely sivé mraky a nelahozeveský zámek se utopil ve vlhkém sněhu. „Už aby tu bylo jaro,“ říkáme si, a naposled se pohledem loučíme s pohádkou.

Pak se průvodkyně zamyslí, jako by se na něco rozvzpomněla. Prý zda jsme si při prohlídce nepovšimli nějaké zajímavé skříně. Ne? O zámku v Nelahozevsi se totiž povídá, že jeho komnaty zdobí kouzelný mobiliář.

Kdysi dávno, když ještě na zámku pobývala šlechta, přivezl si zámecký pán z dalekých krajů tajemnou skříň. Bohatě vyřezávaný nábytek ukrýval v útrobách stovky, ba tisíce šuplíčků a zákoutí, do nichž se člověk dostal jen po uvolnění tajných pojistek a mačkání všelijakých knoflíků.

Řezbář prodal skříň za nemalý peníz, a tak pánovi dopodrobna popsal, jak se ke všem skrytým zásuvkám a přihrádkám dostane. Šlechtic si však tajemství nechal jen pro sebe a až na smrtelné posteli je prozradil milované ženě.

Povídá se, že dobrá šlechtična skříň prozkoumala a objevila nádherný šperk s drahokamem, jehož závratnou cenu nedokázal nikdy nikdo vyčíslit. Nosila jej až do konce života na krku jako památku na manžela a snad s ním byla i pohřbena.

Jen tajemství o zvláštním kusu nábytku nikomu neprozradila, a tak je ta skříň snad na zámku vystavena dodnes – bohatě vyřezávaná, krásná a tajemná, jelikož nikdo nezná tajemství, která ukrývá ve svých útrobách.

Publikováno: 10. 11. 2021