České středohoří

ČeskoVýlety s dětmi
litomerice

České středohoří je dramatické, malebné a kouzelné a turisté ho milují. Považme ale, jak moc do jeho vzhledu zasáhl právě zájem lidí.

Sopečné kužely, vyrůstající náhle a překvapivě z Polabské nížiny, svahy, zdvíhající se nad meandry řeky Labe, hluboká údolí a ovocné sady – krajina, kterou již po staletí obdivují umělci, králové i „obyčejní“ lidé.

Ze tří oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budiň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mikojedy až k Radobylu a Hanžberk – náš svatý Hanžberk – mi kouká všemi okny až do postele nechť ji postavím kde chci… a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce… a ty modré hory… a ta rovina… ty skupiny stromů po ní… a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky… a to Labe pode mnou… Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat!

Karel Hynek Mácha, 9. října 1836

Ráj turismu

Centrem Českého středohoří je město Litoměřice, kterým protéká dolní tok Labe. Litoměřice se nevalně proslavily jako osudné místo pro Karla Hynka Máchu, avšak milovníky přírodních krás lákají dnes ještě víc než v dobách jeho života.

Litoměřice jsou jedním z hlavních výchozích bodů pro pěší turistiku. Zajímavá trasa odsud vede k hradu Hazmburk, na rozhlednu na Lovoši nebo k hradu v Budyni nad Ohří.

Pokud vás více než procházka za památkou láká náročná túra, pak se vydejte na Milešovku, nejvyšší vrchol celého pohoří. Jestliže preferujete jiné město než to, co „zavinilo“ smrt mladého Máchy, pak se vydejte na výlet z Žatce, Roudnice nad Labem nebo třeba z Lovosic.

Milovníci fauny a flóry by měli vzpomenout na naučné stezky se systémy informačních panelů. Mezi nejzajímavější patří ty, které procházejí rezervacemi Lovoš a Borečský vrch.

Porta Bohemica aneb Brána Čech – to je místo, které v minulosti „otevřelo“ Labe mezi sopečnými kopci. Dnes se řeka vine mezi svahy hor a proplétá se údolími, formujíce se od Velkých a Malých Žernosek.

České středohoří bylo v roce 1976 vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí, čímž se stalo nejméně zalesněným chráněným územím v České republice. Více než polovinu kraje tvoří hospodářsky využívaná půda a ačkoli sem dlouhé lány polí „zapadají“ a vinou se po úbočích hor poměrně „přírodně“, člověk se neubrání představám, jak by to tu asi vypadalo, nebýt takových zásahů člověka.

S ponecháním této krajiny Přírodě jistě nebudou souhlasit znalí pijani. Po okolí Žernosek se táhnou rozsáhlé vinice, proslulé vynikajícím vínem a dlouhou historií.

Založeny byly již v 10. století zásluhou mnichů. Ve 13. století zde vznikly sklepy, v nichž lahodné víno dozrává dodnes. Tradiční dubové sudy jsou raritou, kterou si chodí prohlížet nejeden turista.

Říp aneb kde stanul praotec Čech

Horu Říp je těžké zařadit. Už v první třídě nás učili, že se jedná o kopec, kolem něhož se široko daleko netyčí jiný a ze kterého bylo velmi dobře vidět do kraje. Známe také pověst o Praotci Čechovi, který tu před dlouhými a dlouhými lety stanul, aby naznal, že okolí dostatečně „oplývá strdí“, a tedy je vhodné k osídlení.

Jenže paní učitelky nám zapomněly říct, kam, resp. do jakého pohoří, se máme vydat, když chceme na Říp vylézt a spatřit proslulou krásu Čech na vlastní oči. Ačkoli stojí kopec osamoceně, můžeme ho řadit k Českému středohoří. Jednak je nejblíže a navíc jsou oba masivy sopečného původu.

Přiznejme si hned v úvodu, že cesta, která vede na vrchol Řípu, není zrovna malebná. Svoji roli zde sehrála touha turistů toto místo zpřístupnit, a tak namísto úzké pěšinky naleznete zpevněnou, širokou cestu. Výstup není náročný, ale není ani úplně jednoduchý, takže nejeden sportovec ocení výletní restauraci na vrcholu.

Hora Říp je národní kulturní památka a nepsaný symbol České republiky. Často o ní slyšíme v médiích v souvislosti s vlasteneckými tábory lidu, které se zde konají od poloviny 19. století. Říp je každoročně dějištěm svatojiřské pouti. V roce 1868 byl odsud deportován jeden ze základních kamenů Národního divadla.

Porta Bohemica aneb Brána Čech – to je místo, které v minulosti „otevřelo“ Labe mezi sopečnými kopci.
Porta Bohemica aneb Brána Čech – to je místo, které v minulosti „otevřelo“ Labe mezi sopečnými kopci.

Na vrchu Řípu stojí Rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha. Tato románská kaple byla v roce 1126 obnovena knížetem Soběslavem I. a stala se poslední stavbou svého typu v Čechách.

Hurá do přírody!

Když se vydáme do chráněné krajinné oblasti, pochopitelně nás nejvíce zajímá příroda. Krajina Českého středohoří je skutečně krásná, tak není divu, že zde vzniklo hned několik přírodních rezervací. Jedněmi z nejzajímavějších jsou Milešovka, Radobýl a Vrabinec. Dále se můžete vydat na Milou či do Hradiště.

Milešovka je s výškou 836,6 metrů nad mořem nejvyšší horou Českého středohoří. Ne nadarmo se jí říká „královna Českého středohoří“. Nejen výškou a dominantním postavením, ale i krásou a malebností si tento přídomek zaslouží.

Jde o největrnější místo České republiky. Silný a vytrvalý vítr zde v minulosti zformoval větve smrků do zajímavých tvarů, avšak dnes již tento přírodní úkaz zahlédneme stěží. Imise skolila les a za nejzajímavější oblasti titulovala bezlesé části hory.

Vzácné rostliny se vyskytují především na skalních stěnách, z nichž nejvýznamnější je Výří skála. Škoda, že činnost člověka pokračovala. Nejvzácnější evropskou orchidej „jazýček kozí“, která zde byla objevena roku 1874, dnes již nevypátrá ani ten nejbystřejší biolog.

Historie hory Milešovky je spjata s činností člověka. Její vrchol obývali a k obrazu svému přeměňovali již lidé neolitu, ve středověku a počátkem novověku žezlo uchopila Příroda. Ne však nadlouho.

Počátkem 19. století se sem nahrnuli první turisté a již roku 1825 zbudoval milešovský hostinský Antonín Weber na vrcholu chatku s občerstvením. Nešlo ale o „hospodu“ jen tak ledajakou! Návštěvníci se museli spokojit se střechou z chrastí a větví a pokud se zde někdo rozhodl přespat, pak si mohl být jistý, že nic víc než mechové lože mu k dispozici nebude.

Lidem to zjevně nevadilo, na vrch se hnali i významní umělci a badatelé, jmenujme např. Alexandera von Humboldta, německého cestovatele a přírodovědce, který výhled z Milešovky označil za třetí nejúchvatnější na světě a mnohokrát se sem vracel.

Milešovka je s výškou 836,6 metrů nad mořem nejvyšší horou Českého středohoří.
Milešovka je s výškou 836,6 metrů nad mořem nejvyšší horou Českého středohoří.

Pokrok se nezastavil. „Mechová chaloupka“ byla v roce 1850 nahrazena zděnou chalupou, zakrátko zde vyrostla kamenná rozhledna. Od roku 1904 stojí na vrchu Milešovky nejstarší česká horská meteorologická stanice. A ať čtenář s vlasteneckým cítěním odpustí, v záplavě budov už ani ten výhled není, co býval!

Večer jsem ležel na Radobylu v neděli, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, už bylo tma; a vtom vyšel v Litoměřicích oheň. To jsem viděl z toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic, asi tři čtvrtě hodiny jsem měl co běžet, než jsem tam doběhl, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň, jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely a vítr do toho foukal až hrůza.

Karel Hynek Mácha, 24. října 1836

Přírodní rezervací je i vrch Radobýl, 399 metrů vysoký, tyčící se nad řekou Labe nedaleko Litoměřic. Hora má kuželovitý tvar a návštěvníkům nabízí krásný výhled do okolí.

Z hlediska biologického se chlubí řadou vzácných druhů měkkýšů a motýlů. Historici se shodují, že zde sídlili lidé již dávno před Kristem. Nesporným důkazem jsou nálezy keramiky z mladší doby bronzové. Pravděpodobně byl Radobýl kultovní místo nebo signalizační stanice.

V novověku se stal vrch svědkem vesměs smutných historických okamžiků. Snad právě proto na jeho vrchu stojí odedávna kříž. V 17. století byl dřevěný, od roku 1862 železný, dnešní obnovený je z roku 1992.

Pod Radobýlem patrně sídlila podzemní nacistická továrna Richard. A právě odsud Karel Hynek Mácha pozoroval okolí, aby si všiml požáru v Litoměřicích. O několik dní později, přesně 6. listopadu, zemřel. Paradoxem je, že právě tehdy se měla konat jeho svatba s milovanou Lori.

V jeho kabátě, který při ohni měl a na kterém to dosaváde je znát, jak byl umazaný, našel jsem zlomek básně „Cesta z Čech“, již nepochybně na Radobylu, na jeho poslední procházce, složiti chtěl, poněvadž je tužkou psaná, hodně zmačkaná, bezpochyby příčinou toho ohně.

Domácí Karla Hynka Máchy, 9. listopadu 1836

Vrch „Na běhání“ aneb další povzdech historie

Na běhání, dnes již zaniklý vrch u Chabařovic, byl němým svědkem bitvy, kterou tady vybojovali husité nad vojskem třetí křížové výpravy – a že to byla bitva z celých husitských válek nejkrvavější!

Název kopce je prý odvozen od slova „Biháň“, jehož znění mělo navždy připomínat úprk křižáckých vojsk. Pravděpodobně ale toto jméno vzniklo již před osudnou bitvou ze staročeského „Bigan“.

Na paměť roku 1626, kdy se zde střetla vojska katolíků a protestantů, měl být vystavěn honosný památník. Nejprve se plánovalo skutečně velkolepě – architekti vymysleli projekt přízemní pamětní síně (muzea) a osmnáct metrů vysoké kamenné věže.

Jenže peníze se nesehnaly, tak tu na pětisté výročí bitvy v roce 1926 stanula „jen“ pamětní síň opatřená kameny z jiných historicky významných míst. Nestála dlouho. V červnu 1941 byl památník na rozkaz nacistického vládního prezidenta odstřelen.

Místo chátralo až do roku 1953, kdy se obec začala opět činit a Na běhání se objevil památník nový. Ani ten dlouho nevydržel. Povrchová těžba hnědého uhlí nejenže postupně „spořádala“ celý vrch, ale i památku.

Dnes je památník renovovaný a areál se snaží z těžby vzpamatovat. Na místě lomu vzniká jezero. Tak jenom tak dál, ještě je třeba rekultivovat toxickou skládku, která opodál vznikala po desetiletí.

Za hrady a zámky

Výlet Českým středohořím zakončíme procházkou na nádvoří Střekova. Jedná se o nejznámější hrad v regionu, který svojí majestátností inspiroval nejednoho významného umělce.

Střekov se nachází na temeni mohutné skály na okraji města Ústí nad Labem. Díky jeho poloze je navštěvován nejen milovníky historie, ale i romantiky, kteří se těší nádherným výhledem na labské údolí a okolní svahy.

Střekov se nachází na temeni mohutné skály na okraji města Ústí nad Labem.
Střekov se nachází na temeni mohutné skály na okraji města Ústí nad Labem.

Historie hradu sahá do roku 1319, kdy jeho vybudováním pověřil Jan Lucemburský jistého Pešíka z Veitmile. Hrad patřil králi, ale prakticky ho spravovala šlechta. Ta mezi sebou vedla boje, které vyvrcholily konečnou výhrou rodu Lobkowitzů.

Hrad si své „prožil“ za válek v 17. a 18. století, později byl opět vyzdvižen na piedestal díky návštěvám R. Wagnera či J. W. Goetha. Nejen oni milovali romantickou siluetu hradu, polorozpadlá nádvoří a výhled z hradní věže.

Střekov byl rodu Lobkowitzů dvakrát konfiskován: za okupace v roce 1938 a po druhé světové válce v roce 1947. Po sametové revoluci byla stavba vrácena původním majitelům.

Střekovem naše pouť nekončí. V Českém středohoří ještě stojí za navštívení mnoho zajímavých míst. Co třeba hrady Pustý zámek a Vrabinec? Nebo zámek v Benešově nad Ploučnicí? Ať tak jako tak, dnešek se chýlí k večeru, tak protentokrát Čechy opustíme… a snad se vrátíme někdy příště.