Tunisko – pouští na velbloudech

Afrika
tunisko-velbloudi

Týden uprostřed pouště, jen pár velbloudů a naše karavana. Neseme si vodu, jídlo a pár dek, na kterých budeme spát. Jaká to je vydat se napospas rozpálené Sahaře? Skvělé!

Poušť je sen. Nekonečné duny, jemný písek, ticho, kýčovité západy slunce a hvězdná obloha. Usínání za zvuku tamburín a bubínků a vstávání v šumu romantické arabštiny. Rozžhavený kotouč zavěšený na blankytném nebi. Samota a klid.

Zhruba takovou představu jsem měla (a stále mám) o Sahaře. Od té doby, co jsem se v Egyptě dostala do okrajových oblastí Libyjské pouště, jsem věděla, že se musím do vyprahlé severní Afriky vrátit.

Sahara je veliká a nepřístupná. Teprve nedávno se mi naskytla možnost přidat se ke skupině vyrážející na jih Tuniska do pouštního města Douz. Přes veškeré počáteční obavy jsem sbalila krosnu a vyrazila z Brna směrem Praha-Ruzyně.

Vítej ve světě snů…

První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Ale i tak je to pro mne ta nejkrásnější krajina na světě.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Do Douz jsme dorazili v pozdních večerních hodinách. Nad ostrůvkem v poušti se smrákalo a zapadající slunce vytvořilo tajemnou, vyzývavou atmosféru.

„Salámu alejkum!“ zavolal na mě kdosi zpoza oprýskané zídky před hotelem. „Alajkum salám,“ odpovídám s úsměvem na pozdrav a mám radost, jak se postarší Arab podivuje mým znalostem. Bohužel tady taky končí a na další dotazy v arabštině odpovídám jen rozpačitým pokrčením ramen.

Vypijeme čaj a uložíme se do postelí. Poslední noc pod střechou na celý dlouhý týden.

Zvláštností arabského čaje, ať už zeleného nebo černého, je jeho příprava. Celou hrst suchých lístků vaří v malé konvici společně s vodou, takže hotový odvar vypadá velmi nevábně a bez cukru je prakticky nepoživatelný.

V místních drsných podmínkách je silný čaj ceněn právě díky povzbudivému účinku a obsahu energie. Říkají mu „šaj“ a často ho podávají s mátou.

Ranní Douz a první velbloudi

Za světla pouštní město ztratí na tajemnosti, avšak se slunečními paprsky ho prosvítí i věčně optimistická nálada místních obyvatel. Tmaví muži se smějí, vykřikují, chystají své obchůdky na „súku“ – trhu, přemlouvají evropské turisty ke hře domina, nebo jen posedávají v chládku a vychutnávají si africký život plný klidu.

Po ženách ani památky. „Brána Sahary“ si z civilizace vzala mnoho, ale jisté muslimské zvyky přetrvávají. Ten tam je tuniský hypermarket, smlouváme v obchodě s kořením na váhu. Čtyřproudová silnice zmizela, plahočíme se palmérií po suché prašné cestě.

V okolí Douz žijí zbytky kočovných kmenů Merazigů, původem nomádů ze severní Libye. Je možné je spatřit každý čtvrtek na velbloudích trzích. Lidé se tlačí na jinak prázdném náměstíčku, překřikují se víc než obvykle a všude vládne příjemný chaos.

„Kadéš? Kadéš?“ ptá se vedle mě jakási zběhlá Angličanka na cenu a má co dělat, aby jí v tom hluku Arab stojící opodál rozuměl. Ukazuje na jeden z typických malovaných talířů. Muž cosi zamumlá a žena se otáčí s výkřikem „Jásr hat!“ – To je moc!

Dál si jich nevšímám, moji pozornost zaujali beduíni přivádějící skupinu jednohrbých velbloudů. Ale je pravda, že navržená cena byla velmi přemrštěná. Chtěl 20 dinárů (1 TND je cca 20 Kč) – a to je v Tunisku obecně levněji než u nás.

Každý beduín vede tři velbloudy. Jsou ovázáni kolem krku silnými provazy a svázáni k sobě. V nose mají malé železné kroužky a na nich upevněná lanka spojená s tlustým vázáním. Za každý pohyb proti nomádově vůli je velbloud potrestán bolestí.

Nemůžeme ztrácet čas! Rychlými kroky zamíříme ke karavaně a domluvíme se na doprovodu do pouště. 30 TND pro osobu za noc je dobrá cena.

Pouštní koráby a věrní společníci

Velbloud jednohrbý má charakteristickou siluetu – jediný hrb, dlouhý prohnutý krk, mozoly na předních a zadních nohách. Váží 300 až 500 kg a denně spořádá 10 až 20 kg čerstvých rostlin. Hledáním potravy obvykle stráví 8 až 12 hodin denně. Dokáže vydržet dlouho bez vody, avšak když už na ni narazí, vypije naráz úctyhodných 130 litrů.

Už od mateřské školky si toto zvíře spojujeme s pouští. Velbloudova fyziologie ho předurčuje k životu v drsných podmínkách. Dlouhé řasy chrání před pískem, hustá srst ochlazuje ve dne a zahřívá v noci, mozoly slouží k ochraně míst, o něž se zvíře při odpočinku opírá, a hrb je zásobárnou energie.

Velbloud jednohrbý váží 300 až 500 kg a denně spořádá 10 až 20 kg čerstvých rostlin.
Velbloud jednohrbý váží 300 až 500 kg a denně spořádá 10 až 20 kg čerstvých rostlin.

Dromedár je nesmírně odolný vůči dehydrataci. Může pozbýt 20 % vody obsažené v těle, aniž by pocítil nějaké fyzické potíže, zatímco člověk při ztrátě 10 % silně trpí a 12 % znamená jistou smrt.

Dnes žije na zemi 17 milionů velbloudů, z nichž se ve volné přírodě drží jen několik set kusů. Většinu najdeme v Africe, asi 20 % v Asii. Jen v Somálsku a Súdánu se vyskytuje více než polovina všech velbloudů, přitom jsou však tato zvířata ve všech zmíněných oblastech domestikována.

Jediné společenství divoce žijících dromedárů bychom našli v Austrálii, kam byli vysazeni v 19. století baličskými velbloudáři.

V pouštním ekosystému hraje velbloud jedinečnou úlohu, protože umožňuje tamějším kmenům rychle se přemisťovat při hledání nových pastvin pro ovce a kozy.

Unese až 150 kg, tak se užívá k přepravě nářadí, stanů, lidí i menších domácích zvířat. Dává maso a mléko. Z jeho srsti se vyrábí oděvy, koberce a stany, ačkoli kožešina velblouda dvouhrbého je několikanásobně žádanější.

Život v poušti

Kolem desáté dopoledne vyrážíme do pouště. Všechna naše zavazadla jsou připevněna k velbloudům, na ně přijdou tenké matrace a deky. Někteří statnější jedinci táhnou ve velkých pytlích desítky lahví s vodou. Nasedáme.

Obrovská poušť, rozprostírající se od břehů Atlantiku až po Rudé moře, což představuje vzdálenost zhruba 4 800 km, zabírá zhruba pětinu rozlohy Afrického kontinentu, tedy 8,4 milionů km².

Byla pojmenována podle arabského slova „Sahra“, tedy „pustina“ a dnes je rozdělena mezi mnoho zemí. Všude na světě je známá jako Sahara, která sahá až do západoafrické země Mali. V nekonečnu písku (erg), suchých horských štítů (hamada) a štěrku či oblázků (reg) nalezlo v minulosti smrt nemálo badatelů.

Povrch nechráněný vegetací je zde v poledních hodinách rozpálen místy až na 95 ºC, zato k večeru se prudce ochlazuje a v noci klesá teplota k bodu mrazu. Ostrý vítr se prohání nad dunami a ve velkých závějích zdvihá prachový písek do výše.

Je zde horko a sucho, takže pot se ihned vypařuje a člověku zbývá jen neúprosná, neutěšitelná žízeň.

Přesto se však Sahara stala domovem několika málo kočovných kmenů, především známých beduínů, nomádů a tuaregů. Jejich životy jsou pro nás nepochopitelné. Křižují v karavanách s velbloudy a koňmi vyprahlým nekonečnem a dopravují zboží nebo v oázách pasou kozy a ovce.

Takový boj o život se už dnes ale v jižním Tunisku nesvádí. Velbloudáři se do pouště vydávají na denní až týdenní výpravy s turisty, kteří jednak dobře platí a také jim umožňují udržet si tradiční způsob života.

V dnešní době se beduín uživí v Súdánu, snad Alžírsku. Tuniská vláda i podnikatelé již znají rychlejší způsob přepravy.

Dny v poušti se od zaběhnutého evropského stereotypu značně lišily. Ráno jsme se probouzeli s východem slunce, ale první hlavy vykoukly ze spacáků většinou až kolem osmé. Na rozdíl od nás Arabové zapalovali oheň už za rozbřesku.

Ti čistotnější Češi se vydali za duny na tradiční ranní hygienu, ostatní s nevyčištěnými zuby spořádali snídani. Kolem desáté již byli velbloudi shromáždění u „tábora“, naskládali jsme na ně zavazadla a vyjeli. Polední přestávka byla dlouhá. Na člověka, zvyklého s přehledem zvládat stres a spěch, až moc.

První den jsme byli nervózní – Kdy už pojedeme? Poslední den se nám nechtělo. Spolu s beduíny jsme na zádech leželi v dunách a sledovali blankytně modrou oblohu. Je zvláštní, že ani nevím, nad čím jsem celou tu dobu přemýšlela.

Ve čtyři se vyráželo na odpolední pochod, který trval asi dvě hodiny. Potom byl čas nasbírat dříví a rozdělat oheň do doby, než se setmí. Matrace jsme si urovnali do písku, navlékli teplý svetr a po večeři usnuli za poslechu arabských písní. Tady jsem plně pochopila, co znamená, že v jednoduchosti je krása.

Beduínský jídelníček

Ve stravování nekompromisně vede „chobz“, tedy chléb. Jeho příprava je velmi jednoduchá, a proto se hodí i do místních podmínek.

Ve velkém železném lavoru smíchal Hedi (jeden z pětičlenné skupiny beduínů) hladkou mouku s trochu vody a umě ji hnětl dobrých dvacet minut. Potom z veliké koule vytvořil placku (to zabralo další čtvrthodinku), která se položila do popela a zahrabala tak, až nebyla vidět.

Po propečení se vyndala na jedno z čistších prostěradel, oklepala od popela a rozlámala na kousky velké asi jako naše krajíce chleba. Nám zhýčkaným ke chlebu podávali fíkovou marmeládu, tavený sýr, chalvu a ovoce. Nomádi si jej máčeli v husté směsi z olivového oleje a harisy, zdejšího nesmírně ostrého koření.

V době oběda ubíjí rozžhavené slunce a v teplotách kolem 32 ºC nemá nikdo chuť na syté jídlo. Buď se ke chlebu uvařila „čorba“, ostřejší rajská polévka se zeleninou, nebo jsme si pochutnali na salátu.

Ačkoli zde tradičně vaří muži, dovolili mi jednou asistovat. Nakrájené zelí, mrkev, paprika, rajčata, okurky, trocha oliv a dvě konzervy tuňáka. Normální zelenina, ale tady chutná všechno jinak.

Skutečná hostina začala po soumraku. Podával se kuskus – arabské „těstoviny“ s omáčkou ze zeleniny a jehněčího masa. Porce byly veliké a málokomu se je podařilo spořádat. Aspoň si na své přišli velbloudi, kteří toho kromě několika větviček z oschlých keříků přes den moc nepozřeli.

Návrat nebyl jednoduchý. Zvykat si zase na sprchu a nádobí. Na druhou stranu jsme všichni vděční za naši milovanou civilizovanou Evropu. Ale vrátíme se.

Dovolená