Tádž Mahal – „slza na tváři věčnosti“

Asie
tadz-mahal

Ročně sem zavítá na čtyři miliony turistů, z toho dvě stě tisíc ze zámoří. Úchvatné mauzoleum ze sněhobílého mramoru je jednou z nejslavnějších staveb na světě. Jsou však věci, o kterých se moc neví, nebo se o nich aspoň nemluví.

Tádž Mahal je určitě turisticky nejatraktivnější památkou celé Indie. Leží v Ágře, průmyslovém a moderním městě vzdáleném od Dillí asi dvě stě kilometrů, tedy v rámci obrovské země „co by kamenem dohodil“.

Hemží se to tu pochybnými řidiči rikš, pouličními obchodníky a zprostředkovateli všeho možného. Pro nejednoho cestovatele je tohle město místem, které se zkrátka jen musí vytrpět.

V 90. letech místní podvodníčci prokázali, že co se týče způsobů, jak obrat neopatrné turisty, umějí být až neuvěřitelně kreativní. Zaměstnanci restaurací se domluvili s „pseudodoktory“ ze soukromých ordinací a přiotrávili své zákazníky, jen aby se pak mohli rozdělit o tučné zahraniční pojistky.

V roce 1998 se podobný švindl ve Váránasí stal dvěma irským baťůžkářům osudný. Teprve pojišťovny, rozezlené nad ztrátou tisíců dolarů, tomu udělaly přítrž, když do Indie vyslaly své inspektory.

Dneska se v Ágře o život nebojuje, ale turistické peněženky napěchované dolary a eury nepřestávají být pro místní nepřekonatelným lákadlem.

Zprostředkovatelé ubytování, výletů a prohlídek si neváhají napočítat nehorázné provize, rozhodnete-li se platit kreditkou, hrozí, že vám nakonec přijde výpis o strhnutí mnohonásobně vyšší ceny, a při koupi suvenýrů ze zaručeně „pravých“ drahokamů se těžko můžete spolehnout na to, že si nepořídíte padělek.

Navíc poté, co byla Ágra zbavena správní role, přeměnila se ve středisko těžkého průmyslu. Zdejší chemikálie a kožené výrobky jsou stejně proslulé jako znečištění ovzduší.

V úzkých ulicích naplněných smogem se houkající auta, zběsilí cyklisté a páchnoucí (zato posvátné) krávy pletou pod nohy ustrašeným chodcům. Přes to všechno sem zavítá snad každý turista, který navštíví Indii.

Symbol lásky

Píše se rok 1526 a mughalský vládce Bábur vyhlašuje Ágru za hlavní město své říše. Následující staletí se má nést ve jménu slávy a rozkvětu. Každý panovník se snaží překonat svého předchůdce, a tak se město plní majestátními, okázalými a především nádhernými stavbami, nad nimiž nám přechází zrak i dnes.

Naprostého vrcholu Ágra dosahuje za vlády Šáhdžahána. To on rozšiřuje zdejší velkolepou pevnost, s jejímž budováním začal už jeho děd císař Akbar, a původní vojenskou pevnost proměňuje na palác. Šáhdžahán je úspěšný nejen jako panovník, ale i v osobním životě. Však má na šest tisíc manželek!

V roce 1631 však přichází rána. Při porodu čtrnáctého dítěte umírá neohroženému panovníku nejoblíbenější manželka Mumtáz Mahal. Říká se, že Šáhdžahán samým žalem do rána zešedivěl.

Pro ztracenou lásku císař truchlí dva roky a rozhodne se jí vystavět hrobku takovou, jakou svět ještě neviděl. Nutno podotknout, že to se mu má v následujících dvaadvaceti letech skutečně podařit.

Na velkolepém Tádž Mahalu, symbolu nekonečné lásky, pracuje na dvacet tisíc dělníků z Indie a Střední Asie. Hlavní architekt je povolán z Persie a pomáhají i specialisté z daleké Evropy.

Materiál na stavbu putuje z celé Asie a přepravuje ho více než tisíc slonů. Průsvitný sněhobílý mramor je přivezen z Rádžasthánu, jaspis z Paňdžábu, nefrit a křišťál až z Číny. Z Tibetu doputuje tyrkys a z Afghánistánu lazurit. Cenný safír byl přivezen až ze Srí Lanky a karneol z Arábie.

Úžasná hrobka je nakonec vykládána osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Je velmi těžké vyčíslit, kolik stavba Tádž Mahalu zamilovaného Šáhdžahána stála. Různé materiály uvádějí různé ceny, od tří až po třicet milionů rupií. Podle nejodvážnějších teorií vyšlo mauzoleum na několik bilionů amerických dolarů.

TIP: V souvislosti s mramorovou výstavbou nelze nezmínit mramorové město Ašchabad neboli hlavní město Turkmenistánu, jehož běloskvoucí budovy nechal postavit bývalý turkmenský prezident Saparmurat Nijazov.

Řezání jazyků

Velkolepý komplex, v němž odpočívá Šáhdžahánova nejmilejší manželka, je dostavěn a panovník může být se svým dílem nanejvýš spokojený. Zbývá už jen zařídit, aby architekti nevytvořili podobný skvost nikde jinde na světě.

Na Tádž Mahalu pracovalo na dvacet tisíc dělníků z Indie a Střední Asie.
Na Tádž Mahalu pracovalo na dvacet tisíc dělníků z Indie a Střední Asie.

Povídá se, že mnoha stavitelům a dělníkům jsou proto amputovány ruce nebo jazyk. Mnoho historek v detailech líčí popravy, náhlá zmizení a mrzačení řemeslníků a umělců, kteří na výstavbě Tádž Mahalu pracovali.

Už ne tak peprné historky tvrdí, že architekti museli před vyplacením mzdy podepsat smlouvu, v níž se zavázali nevytvořit podobné dílo jinde.

Pro ani jedno z toho však neexistují důkazy, a tak se lze domnívat, že jde jen o mýtus, který se ostatně traduje o mnoha významných stavbách po celém světě.

Krátce po dostavění Tádž Mahalu se Šáhdžahán dočkává dalšího šoku. Je vlastním synem Aurangzébem svržen z trůnu a uvězněn do osmihranné věže známé pod názvem Musamman Burj.

Romantické povídky vyprávějící o tom, jak odsud stařičký excísař hledíval z malého okénka v temném pokoji směrem k Tádž Mahalu a své milované, asi nejsou úplně založené na pravdě.

Šáhdžahán si zde nejspíš nežil vůbec špatně. Měl zemřít na předávkování opiem a afrodiziaky při vášnivém sexu. Bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát let.

Aurangzéb ho pak bez zvláštních ceremonií nechal pohřbít vedle Mumtáz Mahal do Tádž Mahalu, čímž mimochodem narušil dokonalou symetrii stavby, na které si Šáhdžahán tolik zakládal. Jeho větší hrobka je vůbec jediným asymetrickým prvkem celého areálu.

Odpočinek v ráji

Ne nadarmo je Tádž Mahal už od roku 1983 zapsán na Seznamu UNESCO a prohlášen za „klenot muslimského umění v Indii a jedno z všeobecně uznávaných veleděl světového kulturního dědictví.“

Že obrázek bělostné stavby, odrážející se v jezírku a obklopené vonící zahradou, znají lidé po celém světě, dokázal i fakt, že byl Tádž Mahal v roce 2007 zařazen mezi novodobých sedm divů světa.

Jenže málokdo, kdo Tádž Mahal nenavštívil, tuší, že nejde jen o jednu budovu, známou z fotografií, pohlednic a knížek. Ve východní části Ágry se při řece Jamuně rozkládá celý areál, dojímající svou precizní krásou, dokonalostí a romantickou atmosférou.

Do vnitřních prostor mauzolea se vstupuje velkolepou branou z červeného pískovce. Poté se vám otevře výhled, na který tak dychtivě čekáte: zelenavé záhony měkké trávy, malé jezírko uprostřed a úchvatná stavba, majestátně se tyčící na konci zahrady a odrážející se v třpytivé hladině vodní nádrže.

Tádž Mahal obklopuje ještě několik staveb. Na východní straně parku je malé muzeum, v jehož expozici jsou mimo jiné talíře z šedozeleného mramoru, o nichž se traduje, že puknou, když se na ně naservíruje otrávený pokrm. Nalevo od mramorové hrobky je mešita z červeného pískovce, která slouží jako významné shromaždiště ágerských muslimů.

Že si Šáhdžahán na dokonalé symetrii opravdu zakládal, dokazuje stejná stavba na opačné straně. Tahle však jako mešita sloužit nemůže, protože není postavena ve správném směru vzhledem k Mekce.

Ornamentální zahrada rozprostírající se kolem Tádž Mahalu není jen krásná, ale skrývá i mnohá tajemství. Uprostřed parku je vodní nádrž, která symbolizuje „jezero hojnosti“ slíbené proroku Muhammadovi.

Vodní toky naznačují, že zahrada zpodobňuje perské pojetí nebeského ráje. V mystických islámských textech z mughalské éry je totiž ráj popsán jako nádherná zahrada hojnosti, protkaná říčními toky, jež směřují na všechny světové strany a dělí ji na čtyři části.

Park je navíc symetricky rozdělen prašnými cestičkami na pravidelné záhony. Než do Indie přišli Britové a obehnali mauzoleum anglickým trávníkem, kvetly tu růže, narcisy a ovocné stromy.

Druhý černý Tádž Mahal

Vzhledem k symbolickému významu zahrad okolo Tádž Mahalu se někteří historikové domnívají, že Šáhdžahán nebyl zrovna nejskromnější – když si za místo posledního odpočinku vybral „nebeský ráj“.

Nicméně faktem je, že on zde svou hrobku nezamýšlel. Stavba byla dokonale hotová, už když v ní odpočívala jeho nejdražší manželka. Právě naopak: Šáhdžahánův náhrobek, který sem umístil jeho syn, symetrii jen narušil.

Historikové a romantici jdou ve spekulacích ještě dál. Většina mughalských zahrad podobného typu je obdélníková s mauzoleem uprostřed. V tomto je Tádž Mahal atypický, protože jeho hlavní budova leží docela na konci parku; dál už je jen sráz a třpytivá hladina řeky Jamuny.

Mnohé tento postřeh dovedl k tomu, že s Jamunou je v symbolice počítáno jako s jedním z „nebeských toků“. To by znamenalo, že „rajská zahrada“ pokračuje i na druhém břehu. Nasvědčují tomu také archeologické nálezy.

Podle nejodvážnějších teorií vyšla stavba Tádž Mahalu na několik bilionů amerických dolarů.
Podle nejodvážnějších teorií vyšla stavba Tádž Mahalu na několik bilionů amerických dolarů.

A kde že tedy plánoval svou hrobku sám Šáhdžahán? Jean-Baptiste Tavernier, první evropský cestovatel, který k Tádž Mahalu roku 1665 zavítal, zavdal svými zápisky podnět tajemné a náramně přitažlivé spekulaci: císař si chtěl na druhém břehu Jamuny vystavět „druhý Tádž Mahal“ – docela stejný jako ten pro svou milovanou, ale z černého mramoru.

Tomu by odpovídaly i nálezy načernalého mramoru za řekou, na místě zvaném Mehtab Bagh, tedy „měsíční zahrada“. Nicméně další vykopávky z 90. let objasnily, že se jednalo o obyčejný bílý kámen, jen černě zabarvený.

S relevantní teorií objasňující mýtus o „černém Tádž Mahalu“ přišli archeologové v roce 2006. Zrekonstruovali část vodní nádrže v Mehtab Bagh a ukázali, že byla navržena tak, aby se v ní sněhobílé mauzoleum odráželo tmavě. Jen další důkaz, jak neuvěřitelně byl Šáhdžahán posedlý precizností, dokonalostí a symetrií.

Bahenní koupel

Ať už samotná stavba Tádž Mahalu či jeho historie ukrývají jakákoli tajemství, nikdo tomuhle skvostu nemůže upřít jedinečnou atmosféru.

Jeho krásu se v průběhu staletí snažili slovy zachytit mnozí umělci, avšak nedá se říct, že by se to někomu podařilo. Známým přirovnáním jsou slova indického básníka Thákura, podle nějž je Tádž Mahal „slzou na tváři věčnosti“.

Jak se do města hrnou turisté, jak je zahrada stále přeplněná k prasknutí a hlavně jak se průmyslová Ágra neustále halí do hustého smogu, sněhobílý mramor bere za své. Kyselé deště jej barví do žlutohněda a erodují jemné řezby a intarzie.

Ti nahoře však vědí, že je to právě Tádžmahal, co do jinak vyčerpávající Ágry táhne turisty. Byla provedena některá opatření, hlavně co se týče automobilové dopravy. Motorová vozidla jsou vyloučena z čtyřkilometrového okruhu od mauzolea a v zóně větší než deset tisíc čtverečních kilometrů je zakázán vznik nových průmyslových areálů.

O Tádž Mahal se pečuje jako o překrásnou princeznu. A to doslova. Je mu dokonce dopřávána „bahenní maska“. Aby bílý mramor získal svou původní třpytivou podobu, je na čas obalen bahnem, které do sebe vstřebá nečistoty, a pak je umyto.

Celá procedura má trvat asi dva měsíce a stát kolem dvě stě třiceti tisíc dolarů. Avšak není pochyb o tom, že Tádž Mahál to Ágře brzy vrátí.

TIP: Další perla Asie a jeden z nejkrásnějších chrámů světa je Angkor Wat v Kambodže.

DovolenáZajímavosti