Martin Stiller radí, kam v Litvě

Magazín
litva

Cyklocestovatele Martina Stillera jsme se zeptali, kam v Litvě. Prý hlavně do tajemného hradu Trakai, kde můžete strčit hlavu do gilotiny, a na ochutnávku zepellinů – bramborových vzducholodí!

Rovina kam se podíváš. Tak nějak by se dala stručně a výstižně popsat litevská krajina. Kopců je tam málo, tu a tam zvlněný reliéf, přecházející v pahorkatinu ledovcového původu. Nejvyšší vrch Juiozapines má jen 292 m n. m.

Zdá se, že je to země skutečně pro každého. K návštěvě láká hlavní město, dále Kopec křížů, Curonian Spit nebo Palanga. Někdo se jede podívat na jadernou elektrárnu Ignalina.

Proč by měl jet člověk do Litvy?

Protože je to velmi zajímavá země. Zatím mimo zájem cestovních kanceláří, takže se dá s trochou nadsázky říct, že jde o takové „bílé místo na mapě“.

Cesta do Litvy má trochu objevitelský charakter a to jí dodává na atraktivitě. Turisté se tu skoro nevyskytují, místní lidé nejsou zatíženi cestovním ruchem a vším, co s tím souvisí – předražené hotely a stravovny, taxíky za nehorázné sumy, rozdíly mezi cenami pro turisty a místní atd.

Pěkné. Ale co konkrétně tu člověk může vidět?

V žádném případě bych nevynechal úžasnou národní památku Litvy, kterou je červený hrad Trakai, nacházející se asi 25 km západně od hlavního města Vilnius. I samotné hlavní město stojí za navštívení a nemělo by ujít cestovatelově pozornosti.

Nevšední zajímavostí je park Grutas poblíž lázeňského střediska Druskininkai. Zde se nachází muzeum soch velkých představitelů litevské a sovětské historie. Sochy jsou rozesety po celém areálu, který je velmi krásně upraven a doplněn dalšími zajímavostmi.

Kdy je Litva nejhezčí aneb kdy tam máme vycestovat? Jaké je tam počasí?

Podnebí je hodně podobné tomu českému, i když u moře pochopitelně přímořštější. Možná také celkově chladnější než u nás. Každopádně nejvhodnější je navštívit tuto pobaltskou republiku v letních měsících.

Jaká je litevská příroda?

Nádherná! Hlavně na jihu a východě Litvy na hranicích s Běloruskem. Zde se na písčitém podloží vyskytují rozsáhlé borovicové lesy plné lesních plodů – hlavně hub, jahod a malin. Velká část lesů je součástí národního parku Dzukija, jenž vybízí ke krásným pěším výletům.

A jaká jsou litevská města? Liší se hodně od vesnic?

Litevská města mají vysokou úroveň. Úpravou a kvalitou služeb jsou srovnatelná s našimi. Oproti tomu vesnice, hlavně na jihu a východě země, jsou velmi chudé – přesto krásné.

Lidé tam bydlí ve starých, avšak hezky udržovaných „roubenkách“, které ve většině případů nemají ani kanalizaci a vodovod. Voda je zpravidla jen ve studni na zahradě a toalety fungují formou suché „kadibudky“. Litevské vesnice se podobají těm, o nichž mi babička vyprávěla při vzpomínání na své mládí.

Jací jsou Litevci?

Litevci (alespoň ti na vesnicích, se kterými jsme se převážně setkávali), jsou strašně fajn. Milí, příjemní, nápomocní a pohostinní. Nejednou se nám stalo, že nás pozvali domů, pohostili nás, případně jsme u nich mohli přenocovat.

Hodně jsme si s nimi povídali o minulosti, současnosti i budoucnosti a dá se říct, že jsou nám dost podobní – v mnoha názorech na historii i současnost jsme se často shodli.

Při projíždění vesnic jste jistě měli příležitost ochutnat místní speciality. Co se v Litvě jí? Co bude klasickému Čechovi chutnat?

Typickým litevským jídlem je tzv. zepellin – bramborové těsto ve tvaru vzducholodi naplněné mletým masem.

Další národní pokrm se jmenuje verdarai, což jsou šťouchané brambory promíchané s vepřovými vnitřnostmi. Verdarai pořádně zapáchá a i když je poměrně chutné, nepouštějte se do něj, nemáte-li silný žaludek.

Celkově si ale myslím, že typického Čecha, zvyklého na poctivé „vepřo, knedlo“ a svíčkovou, tu nic moc nenadchne. Mně litevská kuchyně nepřipadá moc dobrá a často se se mnou shodli i samotní Litevci.

Dobrá, opusťme kuchyň a vydejme se za poznáním. Jaké historické památky jste viděl a co můžete doporučit?

Jak už jsem říkal, úžasná a nezapomenutelná památka je hrad Trakai, který se trochu podobá polskému Malborku.

Další zajímavostí, která nadchne hlavně geografy, je oficiální střed evropského kontinentu, jenž se nachází asi 25 km severně od Vilniusu. Od roku 2004 je tu nově vybudovaný krásný park s jezírky, trávníky, záhony, květinami apod.

Jak se do Litvy nejlépe dostat a jak se tam přemisťovat?

Do Litvy se dá dostat autobusem, ale o hodně pohodlnější je vlakové spojení z Prahy přes Krakow, Suwalki a dále do Litvy.

Cyklistům doporučuji dojet vlakem jen do polského Suwalki a odsud pokračovat na kole (tak jsme to v létě provedli my). Přes Polsko je možné cestovat na velmi výhodný lístek „Bilet turystyczny“ za 55 zlotych, který platí od pátku od šesti večer do nedělní půlnoci. S ním můžete jezdit křížem krážem přes celé Polsko.

Litevské vlaky jsou také relativně levné a na dobré úrovni. V Litvě si přijdou na své studenti, kteří se tu mohou těšit velkým slevám.

Kde se ubytovat, dá se spát pod stanem?

Nocovat můžete ve volné přírodě – zakázané to není. Nejlepší ale vždycky je na sebe příliš neupozorňovat. V Litvě mnoho kempů není a pokud jsou, tak velmi špatně zařízené. Dalších typů levného ubytování také moc není, takže se tu moc možností pro šetrné cestovatele nenaskýtá.

Co českého turistu překvapí?

Rozhodně nekonečné roviny, silnice jak podle pravítka a hrubý asfalt. Litevská krajina je placka, jen občas trošku zvlněná. S kopečky se vůbec nesetkáte, zato je ta rovina pokryta zachovalou přírodou – a ta turisty nejen překvapí, ale přímo nadchne!

Jak jste cestovali po Litvě vy a jaké to bylo?

Jak už jsem naznačil, cestovali jsme na kole. Nebyli jsme tam dlouho, asi jeden týden, ale protože jsme byli téměř neustále v kontaktu s místními lidmi, podařilo se nám alespoň trochu proniknout do tajů této pobaltské zemičky „zevnitř“.

Když se na naší cyklocestu po Litvě podívám s ročním odstupem, tak myslím, že jsme zvolili velmi pěknou trasu i cíl putování. Přivezli jsme si spoustu krásných zážitků a plno pěkných fotek. Rozhodně se tam někdy hodlám vrátit.

A ještě poslední zvídavý dotaz na závěr: zažili jste nějakou příhodu, na kterou dodnes vzpomínáte?

Jedna velmi netradiční a nepříjemná situace nastala, když jsme se už vlakem přesouvali zpět domů. Měli jsme na litevsko-polských hranicích vystoupit z vlaku, který pokračoval dál, a přestoupit na jiný.

Kola jsme měli ve vlaku zamčená pružinovým zámkem k madlům a jako na truc, zrovna ve chvíli, kdy jsme měli vystupovat, zlomil se mi klíček a úlomek zůstal v zámku. Šok! Co teď? Přeříznout ocelové lanko nožem? To by asi nešlo. Žádné kleště ani štípačky jsme po ruce neměli. Málem jsme to vzdali s tím, že budeme muset pokračovat až do cílové stanice vlaku a řešit to tam.

Když tu mě napadlo, že bych tam ten zlomený klíč mohl zkusit nacpat znova a zkusit otočit. Chvíli jsem jím zoufale lomcoval, ale světe div se – nakonec zámek povolil. Nepochopitelné! Kdybych si pamatoval výrobce toho „šmejdu“, hned ho tu pomluvím.

Možná, že kdybych měl párátko, ani klíč nepotřebuji. Ale nebudu dál spekulovat a rozloučím se s přáním, aby se vám cestovatelům podobné příhody pokud možno vyhnuly!

Estonsko: Městečko Tartu se speciálním kopcem pro milence

Chcete-li si cestu Pobaltím prodloužit, mrkněte do Lotyšska a Estonska. Je to také jedna velká nížina, nejvyššími „horami“ jsou v Lotyšsku Vidzemské pahorky, jejichž nejvyšší bod sahá jen do výšky 310 m n. m. Lotyšské pobřeží není moc členité. Podnebí je tu mírné přímořské, směrem na východ přibývá kontinentality.

Estonsko je jedna velká rovina, a tak je (nejen) na cyklovýlety jako dělané.
Estonsko je jedna velká rovina, a tak je (nejen) na cyklovýlety jako dělané.

V Estonsku si dávejte pozor na zloděje. Průvodci na ně upozorňují zhruba tak jako u nás. Je tu jako v Česku spousta kapsářů, nedoporučuje se mít u sebe větší obnos peněz a nechávat cennosti v autě.

Nebudeme vás ale děsit. Celkově platí, že jsou pobaltské republiky pohodové země, kam se dá dobře dojet stopem, busem i vlakem a vzhledem k terénu se nemusíte bát fyzické náročnosti výletů. Navíc kraje východně od Mělníka mají tu výhodu, že tam nemusí typický Čech škudlit. Tak se vydejte okusit vůni „severu“!