Norsko: Příroda, fjordy, ledovce a hory

norsko

V předposlední části cestopisu po Norsku se budeme kochat nádhernou přírodou. Navštívíme nejkrásnější fjord v zemi, zapsaný na seznamu UNESCO, i nejoblíbenější trekovou trasu, vedoucí po hřebeni mezi dvěma temně zelenými jezery.

Počasí nestojí za nic a většinu oblohy zastiňují bílé mraky. Se zatajeným dechem sledujeme, jak si s oblaky pohrává vítr a radujeme se z každé modré díry, která se na nebi objeví.

Bohužel, když dojedeme k nejkrásnějšímu norskému fjordu Geiranger, je ještě docela ošklivo a vyjasnit se má až po pár hodinách, když známé vody, roku 2005 zapsané na seznam UNESCO, brázdíme na výletní loďce.

Opilý Nápadník

Přestože je šedivo, výhled na fjord je úžasný. Silnice, vinoucí se v serpentinách až ke fjordu, nese název Cesta orlů. Z křivolaké cesty je krásný výhled nejen na vodní plochu, ale také na strmé skály zdvíhající se od její hladiny, mohutné vodopády a okolní zalesněné kopce.

Nejznámější vodopád, který pak obdivujeme zblízka na projížďce loďkou, se skládá ze sedmi proudů, valících se ze závratné výšky přímo do fjordu. Nese příznačný název Sedm sester.

Norsko je úžasná země s krásnou přírodou, která láká velké množství turistů.
Norsko je úžasná země s krásnou přírodou, která láká velké množství turistů.

Vodopád naproti zas tvarem připomíná láhev – úzká stružka vody se zhruba v polovině rozlije po skále a pod hladinou mizí už jako široký pás.

Tomuto vodopádu se říká Nápadník a váže se k němu zajímavá, byť trochu primitivní pověst: Nápadník prý tak dlouho koukal na protějších Sedm sester a přemýšlel, jakou z nich by měl pojmout za ženu, až se z toho zbláznil a dal se na pití. To proto ten tvar láhve od vína.

Výhledy, na které se nezapomíná

Když jsem byla malá, představovala jsem si fjordy jako úzké vodní pásy zařezávající se do hor. Vlastně to tak je – až na to měřítko! Fjord Geiranger je třeba 16 kilometrů dlouhý, a tak chce-li ho člověk spatřit jako hádě od začátku do konce, musí nastoupit do letadla.

Když vyjedeme na jeden z nedalekých kopečků a kocháme se výhledem, z fjordu je vidět jen jeho konec. Nutno však podotknout, že na kráse mu to neubírá!

Mnozí tvrdí, že v Norsku je nejkrásnější příroda v celé Evropě.
Mnozí tvrdí, že v Norsku je nejkrásnější příroda v celé Evropě.

Po chvíli následuje další fotopauza. Autobus se škrábe na vyhlídkovou horu Dalsnibba, do výšky 1 476 metrů nad mořem. Je tu celkem zima a podél cesty leží sníh.

Rozhled je naprosto dokonalý; nebýt záchodků, parkoviště a davů turistů, připadám si tu jako ztracená, napospas horským velikánům.

Konečně vysvitne slunko a temně šedé mraky valící se po zasněžených hřebenech na pozadí temně modré oblohy utvoří panoramata jako z kalendáře.

Kde bydlí obři

Skrz dechberoucí horské masivy míříme do národního parku Jotunheimen, kde si chceme vychutnat norskou přírodu zase jaksepatří – s batohem na zádech, bez silnic, turistů a stánků s občerstvením.

Vstupní branou do stejnojmenného horského pásma je obec Lom, ležící na březích řeky Otty.

Za pozornost tu stojí roubený kostelík Lom Stavkirke z 12. století. Stejně jako ostatní dřevěné svatostánky Norska je půvabný a díky hřbitůvku plnému květin, jež ho obklopuje, dýchá kouzelnou atmosférou. Zajímavá je střecha stavby – osázená drobnými valounky, které tvoří typické dračí ornamenty.

Kostelík Lom Stavkirke z 12. století dýchá kouzelnou atmosférou.
Kostelík Lom Stavkirke z 12. století dýchá kouzelnou atmosférou.

V NP Jotunheimen se vydáváme na výlet k chatě Fannaråkshyta (2068 m n. m.), která je nejvýše položenou horskou chatou v Norsku, jež nabízí ubytování. Název parku se shoduje se jménem zdejšího horského masivu a dal by se přeložit jako „Domov obrů“.

Označení je to příznačné; však právě tady se nachází nejvyšší pohoří Norska i celé Skandinávie s nejvyšší horou Galdhøpiggen, vypínající se do výšky 2 469 metrů nad mořem.

Kraj je to opravdu úžasný; mrazivá krása majestátních štítů utopených ve věčném sněhu vyráží dech. Z kamenných úbočí a ostrých vrcholků je výhled na rozlehlé ledovce, hluboká říční údolí a skalnaté rokle protkané zurčícími bystřinami s vodopády spadajícími do azurových jezírek.

Dříve byl Jotunheimen regionem lovců a rybářů, dnes patří k turistickým lokalitám. Národní park byl vyhlášen roku 1980.

Největší ledovec

Ještě než se vydáme na dvoudenní túru do NP Jotunheimen a naposled se rozloučíme s norskou přírodou, děláme jednodenní autobusový výlet k největšímu ledovci kontinentální Evropy, jímž je Jostedalsbreen.

Mohutnou masu ledu, která kdyby roztála, uvolnila by asi sedmdesát krychlových kilometrů vody, chrání stejnojmenný národní park.

Čísla popisující Jostedalsbreen vyráží dech: 100 km na délku, až 15 km na šířku, tloušťka až 600 m, 35 splazů, z nichž některé zasahují až do 145 m n. m. Nicméně nic se nevyrovná tomu, když majestátní ledovec spatříte na vlastní oči!

Zastavujeme na parkovišti u ledovcového jazyka Nigardsbreen, který je asi ze všech nejznámější, protože se k němu dá poměrně jednoduše dostat a jeho okraj je více než efektní. Blankytně modrá masa taje a mění se v zurčící potok azurové barvy.

Při cestě autobusem projedeme několika morénami, které tu zbyly po ledovci, jak se v průběhu let stahoval, nebo naopak postupoval dále do údolí. Cesta k ledovcovému jazyku vede od parkoviště po ohlazených balvanech. Na můj vkus je to tu trochu moc komerční – ale za tuhle podívanou stojí za to nával turistů překousnout.

Utopeni v dešti a azuru

Na Norsku je sympatické to, že je zde povoleno stanovat ve volné přírodě. A tak nám dvoudenní pěší túru v Jotunheimenu, na které se chceme s norskou přírodou rozloučit, nekomplikují žádné zákazy a příkazy ochranářů – jen sama Příroda.

První den, který putujeme k jezeru Russvatnet, vytrvale prší. Posledních pár hodin bičují zemi provazy deště a já mám mokro všude, včetně bot. Hlína se boří pod nohama a překrásné jezero, obehnané vrcholky hor, je utopené v mléčném oparu.

Na druhou stranu si nemůžeme stěžovat na to, že bychom si přišli blízko civilizaci: na turistu snad za celou dobu nenarazíme.

To se má změnit až následující den, kdy se vyhoupneme přes sedlo na vůbec nejpopulárnější trekovou trasu Norska – hřeben Bessegen. Byť se tudy dá projít jen tři měsíce v roce, každoročně jej zdolá minimálně třicet tisíc turistů.

Tlupy výletníků s teleskopickými holemi, puberťáci v kraťasech a teniskách, sotva se belhající staříci – ti všichni se valí po prašných cestách, lezou po kamenech a supí do kopců, aby spatřili krajinu jako z Pána prstenů, rozkládající se všude kolem. Snažím se nekoukat před sebe ani za sebe, jenom kolem. Pak musím uznat, že Norsko je prostě nádherné!

Henrik Ibsen o Bessegenu napsal:

Zařezává se na dlouhé míle hranou ostrou jako kosa… a strmé ledovce se vyhýbají propastem a sahají až k jezerům jako zrcadlo, které leží na obou stranách o šestnáct set stop níže.

Když jsou hory pod sněhem, určitě to tu působí hrozivě. Teď, když kraj konečně zalilo slunce a úbočí pod námi se zelenají barvou tak pronikavou, že jí může konkurovat jen azur zmíněných jezer, se mi jako nejvhodnější přídomek při popisu okolí jeví „malebné“.

Hřeben Bessegen není nikde užší než deset metrů a nebezpečně vypadá jen zdálky. Na jeho obou stranách padají skály k vodě: jezerům Gjende a Bessvatnet. Nad třpytící se hladiny vyrůstají hory, propojené neskutečnými údolími, jež kdysi do hloubky vyryl ledovec.