Norsko II: Severská příroda nad i pod vodou

DovolenáEvropa
norsko-vodopad

Národní parky s horskými vrcholy věčně zapadanými sněhem – to je to, co láká do Norska většinu turistů. Přitom norská příroda nabízí víc! Tentokrát se vydáme do bažin za hnízdícím ptactvem, a pak v obrovském akváriu poznáme, jak to vypadá v hlubinách fjordů a severských moří.

Nejsou to jen průzračná jezera a hluboce vykrojená údolí, za co Norsko vděčí ledovcům. V národním parku Rondane nás čeká zastávka u takzvaných zemních pyramid Kvitskriuprestene.

Autobus odbočí z hlavní cesty, proplete se lesem a zastaví na nenápadném plácku obklopeném stromy. Nebýt veliké cedule, nikdo by tu nic zvláštního nečekal…

Kamenní kněží a bažiny

Člověk musí zdolat příkrý kopec, aby se dostal k asi šestimetrovým sloupovitým skalním útvarům, které vznikly zvětráním morény, což je uložená vrstva kamení a půdy, jež před sebou tlačí ledovec.

Název místa se dá přeložit jako „Kněží z bílých oblázků“. Některým skály připomínají shromáždění kněží, mně to tu připadá jako miniaturní Kapadocie. Sněhobílé štíhlé kužely by už dávno zničila eroze, nebýt krycích kamenů, které na nich sedí jako kulaté čepičky.

Počasí se ne a ne umoudřit, i když tolik zamračených dní za sebou není v létě ani pro Sever typické. Vydáváme se do bažin Fokstumyra, jež jsou chráněným územím.

Vede tu sedm kilometrů dlouhá značená trasa. I když slovo „značená“ možná není nejpříhodnější.

V zamokřeném terénu, kde člověk pořádně netuší, co je pevný trávník a co zrádné bahno, je vybudovaná dřevěná stezka – něco jako extrémně dlouhý okružní most. Jinudy se ani jít nedá, obzvlášť když se všechno koupe v mléčně bílé mlze.

Člověk musí zdolat příkrý kopec, aby se dostal k asi šestimetrovým sloupovitým skalním útvarům, které vznikly zvětráním morény.
Člověk musí zdolat příkrý kopec, aby se dostal k asi šestimetrovým sloupovitým skalním útvarům, které vznikly zvětráním morény.

Rovinatou cestu, při níž člověk musí dávat pozor, kam šlape, a dalekých rozhledů si proto moc neužije, zpestřuje posed s nástěnkou, na níž aspoň uvidíme obrázky všech těch ptáků, jimiž tato oblast proslula.

Norové chrání přírodu, a tak je sem v době hnízdění vstup zakázán. V bažinách Fokstumyra má domov asi pětasedmdesát druhů ptáků, dalších čtyřicet druhů je tu možné spatřit.

Otužilé kytky

Přestože se na nás obloha pořád mračí a chvíli co chvíli spouští provazy deště, neměníme plán a míříme do národního parku Dovrejell-Sunndalsfjella.

Původně byl roku 1974 vyhlášen jen pod názvem Dovrejell, nedávno ho však výrazně rozšířili, a tak je dnes s celkovou plochou 1 693 čtverečních kilometrů největším souvislým chráněným územím v Norsku.

Vystoupáme na náhorní plošinu a zas se před námi otevře vysokohorská pustina. Kamení, divoké řeky, které je třeba brodit, lišejník a chomáče otužilé trávy. Nic víc.

Pokaždé mě zahřeje na duši, když narazíme na pastelově žlutý pryskyřník ledovcový. Dokáže prý přežívat celé roky pod ledem a odvážně vyžene květ jen v příhodné době. Jestli je tohle příhodná doba, tak bych tu vážně nechtěla být v té nevhodné, říkám si.

Obyvatelé drsného Severu

Pro nás turisty je Dovrefjell nádherný, ale ruku na srdce: málokdo by si to tu tak užil, kdybychom neměli jistotu, že už zítra nás zas čeká kemp a teplá sprcha.

Těžko uvěřit, že existují stvoření, která mají tyto nehostinné hory za domov. A teď nemám na mysli trolly. Škrábeme se na náhorní plošinu Kaldvellglupen a na oblých kamenech promáčených deštěm se sotva udržíme.

Za slunečného počasí jsou tu prý na sněhových pláních vidět sobi. Dneska je jim asi zima a místo ledového ochlazení hledají skalní převisy a balvany, které by je před deštěm aspoň částečně ukryly. Má tu bydlet také polární liška a rosomák, na ty ale také štěstí nemáme.

Zato se nám podaří zahlédnout hned několik pižmoňů, obrovských zvířat z čeledi turovitých, jejichž hustá a chundelatá srst sahá takřka k zemi jako sukně a mohutné rohy stočené dolů a do stran nahánějí hrůzu.

Rozzlobený pižmoň je pořádně nebezpečný! Zvíře váží až 450 kilo a umí se hnát rychlostí 60 kilometrů za hodinu.

Těžko uvěřit, že existují stvoření, která mají tyto nehostinné hory za domov.
Těžko uvěřit, že existují stvoření, která mají tyto nehostinné hory za domov.

Díky fosilním nálezům se ví, že pižmoň severní toto území obýval už v době ledové. Později byl však vyhuben a mrazivých krás zdejších nehostinných horských úbočí si zas užívá až od 20. století, kdy sem byl opět uměle vysazen.

Vstříc vrcholům

Další cesta nás vede údolím Romsdalen, které se vine podél řeky Raumy. Skrz okénko autobusu se kocháme krásnými scenériemi; na obzoru se zdvíhají příkré srázy skalnatých hor, jejichž vrcholky pokrývá věčný sníh. Co chvíli projíždíme kolem majestátních vodopádů valících se z obrovských výšek.

Několikrát zastavujeme, abychom tváří tvář nespoutané mase vody obdivovali sílu severské přírody. Jen škoda, že známá Stěna trollů, považovaná za nejvyšší skalní stěnu Evropy, je ukrytá v mlze. Ačkoli je převislá a často tu vane silný vítr, horolezci sem rádi jezdí změřit své síly.

Trollí stěnu jsme sice neviděli, zážitek z Cesty trollů nám však nedokázala vzít ani nízko položená oblaka. Možná právě naopak. Mlha zahalující údolí do mléčného oparu scenériím jen přidává na dramatičnosti.

Cesta trollů je silnice, vinoucí se kolem vodopádů v jedenácti serpentinách a překonávající výškový rozdíl takřka devět set metrů. V zatáčkách se autobus povážlivě naklání a když něco jede v protisměru a musíme se vyhýbat, většina spolucestujících ani nedutá.

Na jednu stranu není kam uhnout – zdvíhá se tu skalní sráz. Druhým směrem, který ale nabízí úchvatný výhled, padá monstrózní propast.

Trollové, kam se podíváš

Navíc to není jen výška, na co je na Cestě trollů potřeba dávat pozor! Nepříjemnosti mohou samozřejmě způsobit i trollové, pradávní obyvatelé severských hor, jejichž povaha je záludná, zlomyslná a nevypočitatelná.

Trollové jsou skřeti s rozcuchanými vlasy, dlouhým nosem, červenými tvářemi a baculatým bříškem, jejichž sošky jsou k dostání v každém obchodě se suvenýry. V Norsku se o nich vypráví řada pověstí; jde prý o původní obyvatele této země.

A jak příběhy vznikly? Kořeny bájí o trollech sahají dávno do minulosti, kdy si prostí lidé začali všímat podivných skalních útvarů v horách, připomínajících zohavené lidské obličeje.

A opravdu! Když se za tajemných bílých nocí procházíte v pusté divočině, zdá se vám, že z každého horského masivu na vás shlíží nevypočitatelný troll. Třeba na tom nakonec vážně něco bude…

Ale zpátky na zem! Trollové jsou nejen postavičky z lidových báchorek, ale i důležitý obchodní artikl. Když se vyhoupneme nad poslední serpentinu Cesty trollů, veškerá romantika zmizí a nahradí ji komerce.

Na plácku nad silnicí se rozprostírá něco jako obchodní areál se stánky se suvenýry a občerstvením. Dělá se zde také na stavbě, takže kdoví, co tu ještě turisté objeví napřesrok.

Co však z lidských výtvorů oceníme je vyhlídka, z níž jde klikatou cestu perfektně vyfotit. Jak se svahy hory noří do bílých mraků, člověk má dojem, že silnice snad nikde nezačíná a nikde nekončí.

Norsko po německu

Pokračujeme do přímořského města Ålesund, které je prý stejně krásné jako mnohem známější a tak i mnohem turističtější Bergen. Za nezaměnitelnou atmosféru dýchající z ulic obehnaných krásnými secesními domy vděčí městečko paradoxně katastrofě.

Roku 1904 vypukl v Ålesundu požár a většinu staveb srovnal se zemí. Zbylo tu kolem deseti tisíce bezdomovců, kteří potřebovali pomoc. Ta přišla od německého císaře Viléma, který sem poslal lodě plné zásob a stavebního materiálu. Nový Ålesund, jaký zde vidíme dnes, vznikl v rekordním čase.

Přímořské město Ålesund je prý stejně krásné jako mnohem známější Bergen.
Přímořské město Ålesund je prý stejně krásné jako mnohem známější Bergen.

Secesní sloh, tolik typický pro celé město, je výsledkem toho, že většina mladých norských architektů, kteří na nové výstavbě pracovali, studovala v Německu.

Kulturního dědictví své země se však zdaleka nevzdali, a tak zdobí domy i tradiční severské ornamenty. Překrásné domy s věžičkami a chrliči lemují třpytivou vodní plochu a utvářejí obrázky jako z pohlednic.

Pod vodní hladinou

Kromě krátké pocházky centrem si nenecháme ujít ålesundské akvárium známé pod názvem Atlantický park. Velká budova plná akvárií a terárií seznamuje návštěvníky s podmořským světem severního Atlantiku a fjordů.

Zpočátku mi prohlídka připadá trochu monotónní a stále čekám pestré barvy, než mi dojde, že zdejší vody mají asi od těch tropických daleko.

Přesto na křiklavé obyvatele hlubin v jedné sekci narazíme a nudit se člověk nemůže ani v části nazvané „slimáci, mlži a neobvyklá mořská stvoření“, kde je hlavně pro děti připraven zajímavý program: některá zvířata si můžete v mělké nádrži pohladit a je tu dokonce možné „lovit“ kraby na prutu bez háčku, zato s baculatou krevetou na konci.

Jedinečnou podívanou skýtá obrovské akvárium s objemem čtyř milionů litrů vody, když se do něj spustí potápěči a krmí nedočkavé ryby přímo z rukou.

K areálu má náležet také venkovní část s pěšími stezkami a plážemi, my však kvůli počasí nemáme na koupání ani pomyšlení. Jen se zastavíme u bazénku s tučňáky a obdivujeme je, že se jim teď chce ponořit pod hladinu.