Norsko I: Olympijská divočina

norsko-polarni-zare

Norskou krajinu, zvrásněnou jako zmačkaný kus papíru, pokrytou hlubokými lesy a rozeklanou pustými horskými štíty, nemilují jen trollové. Jsem přesvědčená, že si ji oblíbí každý, kdo sem zavítá.

Není to totiž jen chladivá krása ledovců a neuvěřitelná divokost kamenných plání bičovaných neúprosným větrem, co návštěvníkům této severské země vyráží dech.

Člověku mrazí v zádech i tváří v tvář úchvatným fjordům, údolím utopeným v zeleni a zaobleným kopcům sepnutým dohromady pestrobarevnými mosty duhy.

Kde vládne příroda

Únavná cesta je konečně u konce a před námi se otevírá Norsko. Ta změna je vidět takřka hned. Zamžourám do ranního šera a skrz okénko na mě doráží nekonečně zeleně.

Norsko má asi čtyři a půl milionu obyvatel, přitom je takřka pětkrát větší než Česká republika. Lesy zabírají asi sedmadvacet procent povrchu, velká část je pokryta drsnými severskými pláněmi jen s kameny a lišejníky.

Do přírody se tu člověk může vydat stanovat na vlastní pěst, ani v národních parcích není třeba držet se značených tras. Prostě divočina!

Norsko – divočina ve vyspělé civilizaci.
Norsko – divočina ve vyspělé civilizaci.

První, co mě po příjezdu napadne, je, že bych tu mohla klidně bydlet. Čerstvý vzduch provoněný dřevem a svěžím listím jako by se dral skrz skleněné tabulky a všem nám upoceným, už dvě noci zavřeným v autobusu, vléval energii do žil.

Pak si ale uvědomím, jak to tu asi vypadá v zimě. Tma, sníh a mráz. Není divu, že se v roce 1994 stalo Norsko dějištěm zimních olympijských her.

Zdejší sportovci tenkrát triumfovali, hlavně co se lyžování týče. Ostatně ještě aby ne, málokdo má na trénink příhodnější podmínky.

Vzpomínky na olympiádu

Míříme k největšímu norskému jezeru Mjøsa, při jehož březích leží hned tři města, jejichž moderní sportoviště se stala kulisami pro olympijské hry.

Hamaru, který byl ve středověku důležitým biskupským sídlem, na zemi leží obrovitá převrácená vikingská loď. Nebo tak to alespoň vypadá na první pohled. Na ten druhý zjistíte, že za hradbou dřeva je ukryta bruslařská hala.

Když sem zavítáme my, po ledu však není ani památky. Obrovský prostor vyplňují řady židlí; prý se tu koná jakýsi sraz svědků Jehovových.

Ke shromáždění se nikdo zrovna přidávat nechce, tak nasedáme do autobusu a necháme se odvézt do nedalekého skanzenu. Právě tady si poprvé všimnu typických dřevěných domečků se střechou pokrytou vysokou trávou.

Na cestě na sever na ně pak máme narážet každou chvíli – a to zdaleka ne jen v muzeích lidové architektury.

Bruslařská hala v Hamaru.
Bruslařská hala v Hamaru.

Také Gjøvik ležící nedaleko odsud nabízí vzpomínku na slavné olympijské hry: halu vytesanou do útrob skály. Dělníci se dostali až sto dvacet metrů hluboko a výsledkem je impozantní prostor, v němž se odehrály slavné hokejové turnaje.

Dnes se tu střídají turisté – za nevelký poplatek nakouknou do haly, vyfotí ji, nakoupí suvenýr a nejčastěji právě jako my pokračují do Lillehammeru. I toto město se rozkládá u jezera Mjøsa a sehrálo roli při hrách roku 1994.

Strach nahánějí zdejší vyhlášené skokanské můstky, z nichž se i v létě spouští odvážní skokani na speciálních lyžích. Centrum města krášlí skanzen Maihaugen, největší svého druhu v severní Evropě.

Ze skokanských můstků v Lillehammeru se i v létě spouští odvážní skokani na speciálních lyžích.
Ze skokanských můstků v Lillehammeru se i v létě spouští odvážní skokani na speciálních lyžích.

Kostelík, co voní dřevem

Norsko je zemí lesů a o dřevo tu není nouze. Na úbočích hor se tyčí dřevěné domky natřené různými barvami a se střechami porostlými trávou.

Také zdejší typické kostely jsou ze dřeva. Říká se jim „sloupové“ podle vertikálních klád, jež stojí v každém rohu a zastávají funkci jakýchsi sloupů. Málokde je k vidění architektura v tak dokonalé harmonii s okolní přírodou.

Na třicet dřevěných kostelů z 12. až 13. století zdobí celé střední a jižní Norsko. Svatostánky jsou většinou obklopené hřbitovy se zelenavou trávou a prostými náhrobky, před nimiž kvetou trsy vonících květin.

Zajímavá je pohanská výzdoba s vikinskými prvky: kostelíky zdobí hlavy draků, hadi i vyřezaná vinná réva.

Zastavujeme na kopci nad vesnicí Ringebu, jehož vršek je ozdoben právě jedním ze sloupových kostelů. Ringebu Stavkirke byl postaven asi v roce 1220 a přebudován v 17. století. Z té doby se dochovala výzdoba interiéru; k vidění je třeba původní socha svatého Vavřince, křtitelnice z mastku, barokní kazatelna a varhany.

Ani nám nevadí nepříznivé počasí. Kostelík je zahalený v mléčné mlze, což mu na atmosféře jen dodává.

Když země pláče…

První den v drsné přírodě v Norsku, první den v horách. A prší, prší, prší. Sytě modrá obloha se zatáhla a černá mračna, jež zahalila vrcholky majestátních hor, jako by naznačovala, že byť je tahle oblast protkaná turistickými trasami a narazíte tu na parkoviště a horské chaty, pořád tu nevládne člověk, ale Příroda.

Národní park Rondane byl vyhlášen v roce 1962 jako vůbec první národní park v Norsku. Stráží krásy stejnojmenného horského masivu, který dramatik Henrik Ibsen popsal slovy „jeden palác na druhém“. Právě zde se také odehrává část jeho hry Peer Gynt z roku 1867.

Autobus se pomalu kolíbá po horském svahu, naklápí v serpentinách a skrz okénka ukazuje překrásné horské scenérie. Pohled na pusté vrcholky mizící za obzorem vyráží dech a nesmělé severské slunce, chvíli co chvíli pableskující skrz dramatická oblaka, dojem jen umocňuje.

Když se – na parkovišti uprostřed ničeho, na kamenné pláni, jež za zeleň vděčí jen lišejníkům – dostanu z autobusu, silný vítr mi ihned pročísne rozcuchané vlasy. Je tu zima. Ale nádherně!

Bílé noci a křišťálová voda

Rondane se rozkládá na 572 čtverečních kilometrech. Asi třetina povrchu leží ve vysokohorské zóně alpínského charakteru, velká část nad čtrnácti sty výškovými metry. Zdejší kraj je posetý zapovězenými ledovci a tyčí se tu deset dvoutisícovek.

Stavíme stany a rychle uléháme, jenomže usnout se nám jen tak nedaří. Je něco po desáté a stále světlo. V uších mi znějí příběhy o trollech, tajemných obyvatelích severských hor.

Byť je prakticky noc, nakonec se ještě rozhodneme pro výlet a podél řeky se vydáváme k vodopádům Storulfossen.

Ani další den ráno to nevypadá, že by se počasí chtělo umoudřit. Nad hlavou se nám vznášejí temná mračna a slunko vysvitne, až když se po asi šest kilometrů dlouhé pěšině pustinou dostaneme k horské chatě Rondvassbu.

V odlehlém Rondane je stop člověka málo, ale jsou tu. Ostatně prastaré pasti na soby a pohřební mohyly jsou důkazem, že lidé tuto oblast obývali už před mnoha tisíci lety.

Rondvassbu leží při úpatí vrcholu Storronden, my však monotónní výšlap oželíme a vydáme se druhou stranou po hřebeni, jež skýtá krásné výhledy na jezero Rondvatnet.

Zpátky jedeme na loďce. Norsko jsem si zamilovala z mnoha důvodů, jedním z nich je i křišťálově čistá voda. Taková, jaká se u nás v potocích a nádržích nevidí. Taková, že se dá bez obav pít…