Brazílie I: Fortaleza – město pláží, kokosů a chudoby

Amerika
destny-prales

V posledních letech boduje v nabídkách cestovek exotika. Dávno se nejezdí nejdál k Balatonu nebo do Chorvatska a koupání v moři není nutně spjato s létem. Když to ve Středomoří ještě na opalování není, zaleťte do brazilské Fortalezy, kde je přes 30 ºC celý rok!

Brazílie je se svojí rozlohou 8 516 000 km² pátou největší zemí na světě. Počet obyvatel se podle záznamů pohybuje okolo 170 milionů, ale pravděpodobně zde žije lidí více.

Brazílie je totiž zemí slumů. Skutečný třetí svět vidíme již na předměstí Fortalezy a rozhodně se nejedná o výjimku. Každé zdejší velkoměsto je proslulé jakýmsi prstencem obydlí nejchudších vrstev. Lidé tu bydlí prakticky zadarmo a živí se rozličnými způsoby, často ne zrovna legálními.

Nikdo sem nechodí lidi počítat, natož dělat osvětu. A tak zde celé rodiny umírají na nemoci i stáří, děti se rodí jak nakáže příroda a s odborným přestřižením pupeční šňůry si tady nikdo neláme hlavu.

Když povážíme, do jakých luxusních hotelů se ve středu toho samého města můžeme nastěhovat, nezbývá nám než kroutit hlavou.

Ženy, tanec, zpěv

Brazílie je země portugalštiny. Doba evropského kolonialismu je tady sice už dávno zapomenutá, ale jazyk zůstal zakořeněný. V některých větších městech, která své brány otevírají turismu již po desetiletí, je typická angličtina, avšak ve Fortaleze nepočítejte s tím, že na otázku „Do you speak English?“ dostanete jinou odpověď než „Sí, sí!“

Fortaleza je sice typické přímořské letovisko, ale naprostou většinu rekreantů tvoří bohatí Brazilci z vnitrozemí. Na přírodní krásy asi nejsou příliš nároční – na plážích se povalují odpadky, na jemný písek tu a tam vyplaví moře mrtvou rybu a voda, promísená s palivem lodí, také zrovna nenabádá ke koupání.

Na druhou stranu musíme městu přiznat bujarý noční život. A je patrné, že si zde nejvíce užijí bohatí (což v brazilském měřítku znamená průměrný standard české domácnosti) – dopoledne buď spí nebo vyjedou na nějakou čistou pláž za městem, odpoledne se ládují vynikajícím jídlem a večer začne skutečná zábava. Ulice se zaplní, lidé zpívají, tancují, pijí a radují se ze života.

Lesk a bída Fortalezy

Náš přílet do Brazílie proběhl dramaticky. Přísně vyhlížející celník, patrně neznající anglicky ani slovo, neocenil moji snahu o veselý úsměv a s kamarádkou nás odkázal do vedlejší místnosti.

Tak jsme musely opustit natěšený dav, který směřoval do odbavovací haly, a nezbylo nám než na pokyn dalších mužů v uniformách otvírat a zavírat nejrůznější kapsy krosen a batohů.

Další podezřívavý pohled na mě vrhl snědý chlapík, který v mém pasu objevil íránské vízum. Člověk by neřekl, že přistáváme v turistickém městě!

Tropický vzduch na nás dýchl hned po výstupu z letadla. Již schůdky, přistavené k boku letadla, dokazují, že jsme se neocitly ve městě kdovíjak světovém.

Taxík ale zastaví ihned a když řidiči rukama nohama vysvětlíme, že chceme bydlet v nějakém pěkném hotelu u pobřeží, odveze nás k vysokému činžáku s velkým neonovým nápisem „Ocean Tower“ na vrcholu.

Prvotní zklamání vystřídá radost z výhledu. Ze sedmého patra vidíme protější kopec, který je jako obrázek životů místních. Nízké chajdy, připomínající opuštěné chatky v našich lesích, jsou domovem většiny obyvatel Fortalezy. Tento kontrast mě poněkud vyděsí, ale po chvíli si zhrozeně uvědomím, že nijak nepřekvapuje.

Fortaleza je země kontrastů. Jako všude ve třetím světě je zde na malém místě koncentrována skutečná bída jako protiklad k bohatství.

Zdejší vily bohatých občanů připomínají ty nejluxusnější hotely. Upravené, čisté zahrady plné královských palem a exotických orchidejí jsou obehnány vysokými zdmi, jejichž vrcholky často „zdobí“ skleněné střepy.

Kokosy by se daly považovat za symbol brazilské Fortalezy.
Kokosy by se daly považovat za symbol brazilské Fortalezy.

Přes mohutnou železnou bránu zahlédneme západní auta, nechybí mercedesy a BMW. Všude kolem je jiný svět. Naproti řadě majestátních hotelů se rozkládá loděnice. Polorozpadlé dřevěné loďky jsou obráceny dnem vzhůru a místní je mají jako „střechu nad hlavou“. Pod těmito trámy spí, vaří, jedí, milují se, umírají.

Děti žebráků jsou ale svěží a usměvavé – jako všude na světě se baví, hrají si a za kopeček zmrzliny projeví neadekvátní vděčnost. Nám – Evropanům navyklým na vysokou životní úroveň – se zdá zvláštní, když prošedivělý stařec v otrhaném triku poskakuje mezi poházenými kokosy jako by právě vyhrál sportku.

Přesto nás to zahřeje na srdci – tito lidé jsou důkazem, že lidské štěstí pořád existuje a není závislé na výši finanční částky na kontě.

Deštný prales uprostřed města

Po třech dnech jsme si již celkem zvykly na horké počasí a přestalo nám vadit věčně promočené oblečení – způsobené jak potem, tak vysokou vlhkostí vzduchu. Vyzbrojeny dvoulitrovkou vody, vydáváme se do „vnitrozemí“.

Fortalezou protéká mimo jiné řeka Rio Cocó, kolem níž je na mapě zakreslena zelená plocha. „Nějaký park,“ říkáme si, avšak jsme překvapeny. Park… no jak se to vezme! Uprostřed velkoměsta zde narážíme na skutečný deštný prales, kam se samy rozhodně neodvažujeme.

Okraje parku Cocó jsou upraveny jako naše typické parky – pomineme-li, že místo dubů zde rostou palmy a smrčky nahrazují banánovníky. Zeleň je protkána dlážděnými cestami, tu a tam narazíme na lavičku.

Všechny cesty jsou slepé. Končí malou vybetonovanou plošinkou, kterou obklopují už jen keře, stromy, liány a pestrobarevné květy. To všechno je tak husté a neprostupné, že nám nezbude, než se vrátit a „prohlídku“ dokončit přechodem jednoho z mostů, který břehy řeky Cocó spojuje.

Hluk projíždějících automobilů sice na romantice nepřidá, ale přesto jsme nadšené! Vidíme řeku, rozdělenou na dva kanály dlouhým úzkým ostrovem. Nikde ani živáčka. Zapadající slunce přímo před námi dokresluje atmosféru a připodobňuje výjev kýčovité olejomalbě. Už ta auta za sebou ani neslyším…

Dovolená