Írán – země nezištných lidí a pustých hor

AsieDovolená
teheran

Nebudu příliš přehánět, když prohlásím, že Západ dnes vnímá Írán jako hrozbu. Z médií se na nás mračí vousatí teroristé a rozohněný americký prezident slibuje „vymýtit zlo“. Tak jsem to „zlo“ chtěla vidět zblízka. A byla jsem překvapená.

V roce 1979 proběhla v Íránu revoluce. Pod vedením vůdce Chomejního byl svržen režim šáhy Rezy Pahlavího a země se stala islámskou republikou.

Islámská revoluce přenesla dogmata náboženství do legislativy a dnes je tam nařízení ženám nosit šátky zakotveno v zákoně stejně jako třeba zákaz krádeže.

Málokterý Evropan tento režim považuje za správný a není se čemu divit. Asi by se nám nelíbilo muset chodit každou neděli do kostela, tím spíš bychom odmítali držet měsíční půst před Velikonocemi.

Byli jsme v Íránu asi dva týdny a projeli ho od východu k západu. Z míst vzdálených asi patnáct kilometrů od afghánských hranic jsme se dostali tam, kde stačí pár mil a ocitnete se v Iráku.

A všude tam, kde jsme byli, ať už to bylo město malé nebo větší, ať už tam měli lidé mobily nebo žili v chatrčích – všude věřili. Věřili ve své náboženství, nebo se to tak alespoň jevilo. Tak nebuďme xenofobní a pojďme se vydat do Íránu bez předsudků.

Teherán – tepající hlavní město

Přílet do Teheránu proběhl bez obtíží. Naše obavy z toho, že nám celníci prohledají krosny, zabaví fotoaparát nebo vepřové konzervy, případně nás do země vůbec nepustí, se ukázaly jako liché.

Očekávaná „kovbojka“ se nekoná a byť to milému pánovi za přepážkou trochu trvá, nakonec s pevně uvázaným šátkem (mimochodem, látka zakrývá z mých vlasů víc, než je tomu u mnohých místních) opouštím letiště.

Teherán je obrovský! Ulice jsou přeplněné, auta se valí jako lavina, troubí, popojíždějí a ignorují veškeré dopravní předpisy. „Tak tady bych si řídit netroufl,“ komentuje situaci Michal a vzhledem k tomu, že se už mnohokrát osvědčil jako vynikající řidič, jsme trochu překvapeni.

Hustý silniční provoz je pro Teherán typický.
Hustý silniční provoz je pro Teherán typický.

Plán vypůjčit si automobil totiž tímto prohlášením padá. Nakonec se rozhodneme sehnat letenku na spoj do Záhedánu, města na samém východě země, kousek od hranic s Pákistánem a Afghánistánem.

To se ukáže jako velký problém. Letecká agentura je na dosah, nicméně dělí nás od ní čtyřproudová silnice – „řeka“ přetékajících řvoucích mašin.

Typický Íránec má v autě malé vydání koránu a patrně se potom domnívá, že ho Alláh před nehodami uchrání. Něco jako ježdění vpravo nebo zastavení na červenou tu zkrátka neplatí.

Pokoušíme se přejít, ale řidiči naše snahy ignorují, přinejlepším se odhodlají zatroubit. Tak mě napadá – sakra, nejela jsem do Íránu, aby mě hned první den něco přejelo!

Záhedán – ráj terorismu?

Teherán je moderní velkoměsto. Samozřejmě poznáte, že nejste v Evropě – místo polonahých dívek na billboardech na vás ze zdí panelových domů moudře shlíží islámští vůdcové a skupinky mladých žen nepřipomínají figuríny z výkladních skříní, ale v souladu se zákonem kryjí nahou kůži a vlasy schovávají pod šátek.

Nicméně ne tak „stoprocentně“, jak by si člověk mohl představovat. Některé mladé dívky „jdou s dobou“. Drží svého přítele za ruku na veřejnosti, make-up se jim málem loupe z tváře a šátek je spíš slušivá dekorace drdolu než cudný doplněk.

Když nastupujeme do letadla směr Záhedán, situace se trochu mění. Namísto barevných košilí a džínů ženy oblékají černé čádory až po zem a tvář si zakrývají šátkem stejné barvy.

Sama si začínám připadat jako atrakce. Ne že by se tu na mě dívali s opovržením, spíš překvapeně a zvědavě. Všichni nás zdraví a ptají se, zda nechceme nějak pomoci.

Neubráním se představě, jak by takový zmatený cizinec (tím spíš v turbanu a volném muslimském hávu) dopadl u nás. Trochu se za nás „civilizované Evropany“ stydím.

V Záhedánu se nás hned na letišti ujímá mladý pár. Vezou nás do hotelu a další den ráno přicházejí pozdravit a nabídnout další pomoc.

Než si stačíme připadat trapně, že nemáme co nabídnout na oplátku, zaujme naši pozornost závažnější problém. Nemáme pasy! Z recepce hotelu si je vyzvedla policie – prý je třeba prověřit, co jsme zač a co tu chceme dělat.

Počáteční hysterii vystřídá chladná rozvaha a vyrážíme doklady hledat. Na dnešek máme naplánovanou cestu na Taftan, nedalekou horu sopečného původu, a abychom to stihli, je třeba co nevidět vyrazit.

„Pakistan terorist!“ opakuje řidič už poněkolikáté, ukazuje na nedaleké hory a já začínám mít strach. Pasy jsme zpět získali poměrně jednoduše – vlastně nekontrolovali nás v tom smyslu, že bychom měli „něco provést“, ale místní policie má zájem o naši bezpečnost.

Sehnali jsme řidiče, který nás zaveze k úpatí hory, jenže záhedánská policie ho kvůli nám chce prověřit. Aby se po celém světě hlásilo, že skupina Čechů zemřela při teroristickém útoku v Íránu, rozhodně není v zájmu státu.

A tak víc než hodinu čekáme při výjezdu z města v armádním stanu. Vojáci nám dali napít, ale fotit je přísně zakázáno. Místní mezi barikádami z pneumatik projíždějí poměrně snadno, ostatní – jakkoli „podezřelí“ – jsou podrobeni kontrole.

Není divu, nesouhlasit s terorismem nestačí. Fanatici, hlavně pákistánští islámští fundamentalisté, se v nedalekých horách vážně vyskytují.

Včera jsme vyslechli historku, kterak teroristé, převlečeni za policii, staví autobusy a auta s cizinci a všechny do jednoho bez milosti postřílí. Muž, který nám to lámanou angličtinou vyprávěl, se na své krajany rozčiloval a ubezpečil nás, že s tím zde nikdo nesouhlasí.

Podle toho, jakou dobrotu jsme tu poznali za jediný den, nepochybuji, že teroristické myšlenky má jen nepatrný zlomek muslimů. Nicméně to mi nebrání, abych se po cestě netřásla strachy.

Doprovází nás terénní auto, na jehož korbě sedí ozbrojení vousatí Íránci v turbanech – příslušníci policie, kteří nás mají chránit. Jde z nich strach. A co teprve, když pokynou, abychom zastavili, protože přijíždí jiné policejní auto!

Konec dobrý, všechno dobré… říká se. My cestu přežili bez problémů a byli jsme nadšeni. Výhled na sopečný kužel, ze kterého se zdvihá dým, je stejně fascinující jako pohled na kteroukoli světovou stranu.

Persepolis – historická perla Persie

Bájné město Persepolis začal stavět perský král Darius I. v roce 512 před Kristem. Stavbu pojal velkolepě a její větší část také za svého života dokončil. Persepolis, tedy „perské město“, se stala centrem rozsáhlé říše, kterou spravovali jeho potomci dalších dvě stě let.

Persepolis se dá přeložit také jako „zničené město“. O to se postaral roku 331 před Kristem Alexandr Veliký, když spolu s armádou vojáků vyplenil nejkrásnější centrum Perské říše jako odplatu za zničení Athén Xerxésem I. v době řecko-perských válek.

Kdo ví, jak to tenkrát bylo. Historikové se nemohou shodnout, zda šlo o úmysl nebo pouhou euforii v opilosti. Tak jako tak, Persepolis byla srovnána se zemí a dodneška se zachoval jen zlomek někdejší krásy.

Všechny paláce byly vystavěny z vápence, stropy zdobil červený libanonský cedr a zdi krylo jemné hedvábí. Kameny na sebe byly kladeny bez malty a spoje tvořily železné svorníky zalité olovem.

Persepolis byla srovnána se zemí a dodneška se zachoval jen zlomek někdejší krásy.
Persepolis byla srovnána se zemí a dodneška se zachoval jen zlomek někdejší krásy.

Persepolis byla výsledkem syntézy tří stavebních kultur: mezopotámské, řecké a egyptské. Obrázek o tom, jak kdysi toto bájné město vypadalo, si můžete udělat při návštěvě místního muzea, zrekonstruovaného v zadní části Persepolis mezi ruinami harému, poradního sálu a pokladnice.

Milovníky kultury možná zklame nápor zdejších školních zájezdů, fotografy naopak děti, které se snaží dostat před každý objektiv, potěší.

Zajímavé je, že Persepolis nebyla pro panstvo vystavěna na „bedrech otroků“. Na stavbě perského města se podíleli placení dělníci, kteří dostávali buď přímo mzdu nebo naturální odměny.

Snad právě díky této motivaci se jim práce tak povedla! Na královských palácích si dali obzvlášť záležet – barevné zdi byly vykládány zlatem a diamanty, což paradoxně nakonec ocenil i dobyvatel Alexandr.

Dokladem o práci těchto lidí je nález třiceti tisíc desek s nápisy. Za padesát let jich sice byla většina zničena, ale ty, které se dochovaly, jsou nejstaršími výplatními páskami na světě, tedy skutečnou archeologickou raritou.

Návštěvníky jistě příjemně překvapí vstupné, v přepočtu asi dvacet korun. Projdete se Sálem národů, Palácem sta sloupů, palácem Apadana a paláci panovníků Dareia a Xerxése a budete spolu se stovkami dalších návštěvníků nadšeni!

Dezfúl aneb jak jsme potkali Hamida

Poslední zastávka přinesla největší překvapení. Pohoří Zagros stálo za propocená trička a puchýře na nohou. Modré drobné kvítky straček v kontrastu s růžovými oleandry vytvořily krajinu snů a člověk si připadal jako v jarní zahradě, kde namísto plotů postavil Bůh (?) donekonečna ráj.

Když teď na tamní krajinu vzpomínám a snažím se ji postihnout slovy, jeví se mi jako kýč. Ale tam bylo krásně. Mezi lidmi, vycházejícími z mešity s modrou kupolí, umě zakomponované do lánů polí, jsme potkali Hamida. Člověka, který mě zase přesvědčil, že lidská dobrota a nezištnost stále existuje.

„Hello, hello,“ tak to všechno začalo. My unavení a otrávení celodenním výstupem, on svěží a čerstvý. Právě povstával od odpolední modlitby. „Can I help you?“ vysoukal ze sebe za chvíli a ačkoli mu angličtina dělala zjevně potíže, nevzdával se.

Nakonec jsme spolu strávili celý příští den a po večeři téměř zamáčkli slzu. Říká se, že stačí den na to si někoho zamilovat, ale nestačí celý život na něj zapomenout.

Modlil se pětkrát denně, roky šetřil na výlet do Mekky, almužnu dával i těm, kteří ji nepotřebovali. Vozil nás zadarmo a když jsme se nemohli dorozumět, vytáhl anglicko-perskou konverzaci.

A pak nás „jen tak“ pozval domů, na večeři. Lidi, co neznal a nemohl znát – nás, kteří se na první pohled podobáme těm, kteří vyhrožují z televize, že s tím „prokletým islámem“ zatočí.

Muhammad Chátamí, bývalý prezident íránské islámské republiky, vyhlásil rok 2001 rokem dialogu. Chtěl poukázat na to, že světy Západu a Východu jsou dnes konfrontovány tak ostře a s takovými předsudky, že je diplomacie nezbytná. Chtěl nám ukázat hodnoty islámského světa a na oplátku tolerantně poslouchat ty naše.